Číslo 21 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s malířem.
Pavlem Brázdou.

Buďme – s Františkem Novotným

„Naivně věřím, že až bude někdo chtít za sto let pochopit, jaká byla naše doba, nevezme si k ruce projevy politiků, ale začte se do veršů, jaké tak hladce, samozřejmě a sametově plynou z ruky Františka Novotného,“ napsal ředitel stanice Praha Jiří Vejvoda do úvodu nové knížky stálého spolupracovníka „své“ stanice, kterou právě vydává nakladatelství Radioservis. Ta knížka, nesoucí dvojznačný název Buďme, což je imperativ od sloves být i budit, obsahuje výběr z nových Novotného veršů a také z jeho textů, které zazněly ve víkendových Dobrých jitrech. Nejlépe ji ale představí sám autor, dejme mu proto slovo...

O našich slavných muzikantech

Asi ne náhodou padla při poklepávání na základní kámen Národního divadla slova „V hudbě život Čechů“. Teď se nám to „d“ ze slova hudba dost často vytrácí, ale já bych ta slova, a hlavně ty, díky kterým jsou pravdivá, co nejčastěji připomínal. Jen si vezměme, kolik výtečných muzikantů dal tenhle malý národ světu, a to doslova ve všech žánrech. Kolik srdcí potěšila například česká dechovka, jejíž slávu šířili stovky muzikantů, kteří byli jinak zručnými řemeslníky, a když nebyla práce, popadli to, na co uměli hrát, a hurá za Švandou dudákem do světa. Ne náhodou se záhy začalo říkat: Co Čech, to muzikant. A takový František Kmoch, Karel Valdauf, Karel Vacek nebo Jaroslav Vejvoda a další, pane, to byli také naši vyslanci a díky jim se ve světě začali zajímat o to, kde jsou Čechy, i tam, kde dosud znali taktak jen naše pivo a sklo. Vždyť Vejvodova Škoda lásky se stala nejslavnější polkou na světě. Přitom vznikla v roce 1929 bez názvu, ten dostala až v roce 1934, a skladatel za ni dostal sto padesát korun. Ale jen si vzpomeňme, že polka nebyla cizí ani takovým mistrům, jako byl Bedřich Smetana. Však při jeho skladbách na Žofíně proháněli obrozenci, které známe jen z čítanek, faldy Boženě Němcové, Karolíně Světlé, a vůbec si neuvědomovali, že vtančili do dějin. A když jsme se zmínili o klasicích, kolik jich uznává svět? Smetana, Dvořák, Janáček, Mysliveček, Suk, Fibich, Černohorský, Vejvanovský –  dodnes jsou jejich díla na repertoáru všech předních světových orchestrů. Nebo nahlédněme do světa operety. Zcela rovnocenně můžeme proti Straussovi, Offenbachovi, Lehárovi či Kálmánovi postavit Frimla, Nebala nebo Piskáčka. Anebo vezměte tu obrovskou tradici našich písničkářů od Hašlera až k dnešním interpretům, jako je třeba Jarek Nohavica. Stejně tak nepřeberné je bohatství v pokladnici lidové muziky. Ale zamysleme se nad tím, jak jsou ty písničky melodické, jaké mají texty a jak je umíme zahrát. A ať už u moravského cimbálu ochutnáme vínečko bílé, nebo u českých dud pivečko, ten nebeský dar, vždycky nám bude dobře.

Už v 11. století vznikla píseň, která až do husitství měla funkci jakési státní hymny. Zněla v kostelech při velkých shromážděních, při korunovacích králů. Bože, navzdory té naší národní povaze, měj nás rád. Smiluj se nad námi – Hospodine pomiluj ny. Mohli bychom povídat o hudbě sborové i populární, ale zkusme si ty slavné připomenout trochu jinak. Hoffmann se Sukem ještě jako konzervatoristé nastudovali jedno z Dvořákových děl a přišli mu ho zahrát do bytu. „Tak teda spusťte,“ prohlásil do naježených fousů Antonín Dvořák. Oba hráči se tužili ze všech sil, ale charakteristické zvuky uprostřed skladby je upozornily na trapnou skutečnost. Mistr spal. Smutně se na sebe podívali a přestali hrát. Dvořák se probudil a zavrčel: „Proč nehrajete?“ Nesměle mu chtěli vysvětlit, že ho nechtěli budit hrou, která se mu nelíbila. A Dvořák se rozčílil: „Kdo vám to povídal? Copak bych usnul, kdyby se mi to nelíbilo?“ Tak vidíte, v čem může být hodnota hudby i u znalců. Pro Moravské učitele prý bylo zase záhadou, co si při úklonách vždycky říká Leoš Janáček, když byl po koncertech vyvoláván potleskem. Špicovali tedy uši, jak jen mohli, až to konečně zaslechli. Mistr pořád monotónně opakoval: „Má úcta, má úcta, má úcta...“ I naše úcta, vážení Mistři, a díky těm, kteří jdou vašimi pěšinami dnes. Nebudu je jmenovat, abych snad někoho, kdo si to zaslouží, nevynechal, ale je to hřejivý pocit, když i v partituře toho dnešního vystrašeného světa zní tolik čistých českých akordů.

Láska k rodné řeči

Inspirován traktátem Pavla Eisnera o češtině dopřál jsem si očistnou lázeň na koupališti pana Důry ve Vančurově Rozmarném létě. A bezradně jsem si uvědomil tu pravdivost Eisnerových slov, že každý z nás miluje češtinu na čestné své slovo páteční i sváteční, na mou duši a na sto hříchů, jenže kdy, povězte, začnete žít v jazyce horoucně, jak si toho žádá taková milenka a žena? Kdy přestanete chrápat po jejím boku? ptá se pan  profesor Eisner. Rád bych věděl, jak by se vyjádřil k současné módě jazyka esemesek na mobilních telefonech. K té stručné bezbarvé komunikaci, která stejně jako jiné extrakty spoléhá, že ji rozvoní vřelá záplava myšlenky. Většinou marně. „Co chcete říci, mistře?“ zeptal se kanovník, „Zdá se, že na své cestě za výrazem došel jste ke stupni nesrozumitelnosti téměř zajímavé.“

Ne bezdůvodně tvrdili Řekové, že každý mluví tak, jak žije. A žádná doba tolik nepotřebuje básníka jako ta, která si myslí, že se bez něho obejde. Jenže buďme opatrní i s tou mašlí kritiky v rozvrkočených vlasech našich souvětí. I tady se odvolávám na Karla Čapka. Kritizovat znamená usvědčovat autora, že to nedělá tak, jak bych to dělal já, kdybych to uměl. A tak zatím pokorně připouštím, že i esemeskové vyznání bez hacku a carek může mít svoji platnost. Alespoň než dojdou mobilnímu telefonu baterie .

Čas zpívá příliš rychle

Moderní doba přinesla technický pokrok, zrychlila se komunikace, zrychlilo se i životní tempo. Rychlost je relativní pojem. Na škole jsme zkoušeli, zda se něco nenaučíme rychleji, když si dáme přes noc pod hlavu učebnici. Nefungovalo to. Je známý zkouškový efekt, že v době, kdybychom se měli nejvíce koncentrovat na učení, uděláme rychle a bez problémů řadu činností, do kterých aby nás před tím párem volků táhl. Ví se, že studentky náhle uklízejí svůj pokoj, žehlí a podobně.

Všichni toužíme rychle zdolat svůj Everest. Nepálci Abu Chiri Šerpovi to trvalo zatím nejméně ze všech lidí. Na 8848 metrů vysoký vrcholek vystoupal za 16 hodin 56 minut. To je zhruba rychlostí 520 metrů za hodinu. Náš ušní boltec se po celý život zvětšuje rychlostí 1 milimetr za pět let. To nehty nám vyrostou o jeden milimetr už za týden. Synaptické spoje přenesou signál z mozku do svalu rychlostí 400 kilometrů v hodině. Dobrý klavírista dosáhne údajně až 600 úderů za minutu. Stejný rekord zaznamenávali mistři světa v psaní na stroji.

Tyto údaje mne samozřejmě udivují, ale stejně tak mne fascinuje, že se snad všechno na světě může nějak změřit. Každý dirigent ví, že pro výraz skladby je nejdůležitější tempo. Mnohé symfonie se hrály dříve pomaleji. Je známa historka, kdy si jeden dirigent dával schůzku po operním představení a kolega oponoval: „Vždyť je uváděn konec o deset minut později.“ – „To bylo za Talicha, já s tím budu hotov dřív,“ odpověděl dirigent. Ale když mu nastoupila jedna sólistka o dva takty dřív, neodpustil si poznámku: „Jste, slečno, sice velice hezká, ale aby za vámi běhalo osmdesát muzikantů i s dirigentem, to je moc.“

Naši předkové, nezavalení informacemi, jako by měli víc času i na to pěkné, co nás potkává. My si říkáme, že jedno končí a druhé začíná. Sloky v písničce našeho života zpíváme zdá se velmi rychle. Italské přísloví říká, že kdo jde pomalu, jde rozumně, kdo jde rozumně, vydrží jít dlouho. Možná bychom se měli učit odpovídat na to „rychleji, rychleji“ v pístech motoru našich dní častější otázkou: Proč?

Foto Jarka Šnajberková