|
|
 Robert
Hugo,
varhaník, dirigent, hudební badatel
Čím jste v hudbě nejraději a proč?
Před pár měsíci bych vám určitě řekl, že mě nejvíc baví
badatelská činnost. Zpracovávám neznámé české barokní
skladatele, teď třeba Gunthera Jacoba, Amanda Roffelda nebo
Josepha Brentnera. Zároveň připravuji varhanní koncert na
překrásné historické varhany v klášteře Louka u Znojma a jsem
z toho úplně nadšený. A k tomu mám ve stejném termínu
soustředění se studenty Akademie staré hudby Masarykovy
univerzity. Takže nejraději jsem asi tím, čemu se zrovna
věnuji. Samozřejmě to s sebou přináší různé problémy.
Například není správné hrát na varhany tak, jak se hraje na
cembalo, nebo dirigovat jako vědec. Ačkoli se bráním, určitě
se takových nepřístojností občas dopouštím.
Vybavíte si, kdy jste slyšel varhany vůbec poprvé?
Určitě už jako dítě – v naší rodině se hodně pěstovala hudba,
dědeček byl navíc praktikující katolík – ale na konkrétní
okamžik si nevzpomínám. Zato si přesně vybavuji, jak mě coby
čtrnáctiletého školáka vzal jeden z mých kamarádů, který
hrával na varhany (dnes je z něj známý lékař), do kostela v
Horním Maxově. Ten zážitek mě hluboce ovlivnil. Od té doby
jsem na kole objížděl Jizerské hory, vlakem se vydával na
jižní Moravu a všude jsem se pídil po varhanách. Z těch časů
vcelku důvěrně znám i většinu brněnských varhan. Doprovázel mě
dědeček, o kterém už byla řeč. Jako železničář ve výslužbě
cestoval zdarma. Ale vůbec nejvíc mě k hudbě připoutala
babička, která odjakživa snila o tom, že budu muzikant,
nejlépe dirigent. Nelenila se mnou obcházet profesory
konzervatoří a stále mne nutila, abych se hudbě věnoval.
Dodnes nechápu, odkud její touha pramenila.
Dnes nejen dirigujete a hrajete, ale také působíte jako
sbormistr, zajišťujete repertoár, sháníte noty, vyplácíte
honoráře: pravý regenschori. Tak jste si to na počátku své
profesionální hudebnické dráhy představoval?
Zpočátku mě především inspirovali mí první učitelé varhan,
Petr Sovadina a Bohumír Rabas. Samozřejmě jsem tehdy chtěl být
koncertním varhaníkem, proto jsem se přihlásil na AMU do třídy
Milana Šlechty. Záhy jsem ale začal pokukovat po sboru a
duchovní hudbě. Má první zkouška se sborem musela být pro
všechny zúčastněné dost příšerným zážitkem, protože jsem na
její vedení absolutně nebyl připraven, nicméně brzy se
ukázalo, že jsem schopen realizovat hudební projekty, a čím
dál víc jsem se stával kapelníkem. Hráli jsme repertoár, který
se dal vypůjčit v knihovnách, mnohé noty jsme opisovali ručně.
Naše tehdejší povědomí o kopírkách a autorských právech bylo
opravdu dost mlhavé. Vzápětí jsem objevil bohatství tuzemských
archivů a začal jsem se pídit po neznámé, nehrané a zajímavé
hudbě. K některým projektům, jimiž jsem se v myšlenkách
zabýval v osmdesátých letech, se přitom dostávám až dnes.
Od roku 1990 zároveň působíte jako varhaník v akademické
farnosti v kostele Nejsvětějšího Salvátora v Praze.
V našem kostele mohu hrát duchovní hudbu podle svých představ,
tedy jak z hlediska repertoáru, tak i kvality. Samozřejmě by
to nešlo bez pomoci a vstřícného přístupu mého představeného,
profesora Tomáše Halíka. A tímto se vracím k vaší předchozí
otázce – v zásadě se mé představy o životě s hudbou naplňují.
Čas od času si „odskočíte“ za Jiřím Stivínem. Jak to funguje,
když se v duu setkají dvě výrazné osobnosti?
Za ta léta jsme se velmi dobře naučili jeden druhého vnímat,
jsme sehraní v míře nejvyšší. Jiří se všemu věnuje
s maximálním nadšením a téměř dětskou hravostí, v tom mě
zásadně ovlivnil. Po jeho boku jsem se naučil i velké pokoře
vůči publiku. V neposlední řadě nás spojuje touha zaujmout,
pobavit posluchače. Či lépe řečeno obohatit. Faktem zůstává,
že bez schopnosti improvizace by to v žádném případě nešlo.
Pro naši uměleckou spolupráci je jistě podstatná také
tolerance, kreativita, schopnost rychlé reakce. A hlavně se
člověk nesmí bát!
Dosud jsme neprozradili, že původně jste absolvoval Fakultu
přírodních věd Univerzity Karlovy. Proč jste se rozhodl pro
fyzikální chemii?
Naše rodina vždy inklinovala k exaktní vědě – rodiče jsou
chemici a bratr vystudoval medicínu. Hudba u nás byla „jen“
ušlechtilý a hýčkaný koníček. Pamatuji si, že mi otec jako
dítěti hrával Mozartovy klavírní sonáty a uměl také výborně
improvizovat. To spojení mi nepřipadá neobvyklé. Kdybych měl
uvést příklady z historie, třeba v řádu Milosrdných bratří
byli významní lékaři, kteří zároveň prosluli jako vynikající
hudebníci, interpreti i skladatelé. Ve světle těchto
skutečností se cítím spíš zahanbeně, že jsem se rozhodl pouze
pro hudbu – ještě během školy jsem začal pracovat jako
korepetitor v Laterně magice a na chemii vůbec nedošlo.
Dokážete najít nějaké pojítko mezi původním oborem a hudbou?
Určitě, už proto, že hudba sama je v mnoha ohledech velmi
exaktní disciplina. Stejně jako ve vědě se tady sice
neobejdete bez značné míry kreativity a inspirace, nicméně
exaktní přístup se v hudbě i v hudební vědě vyplácí. Vezměte
si jen studium pramenů, jejich zpracování a dokumentaci. A
koneckonců i ke studiu skladby musíte přistoupit exaktně. V
tomhle mi dala škola skutečně dobré základy, které si dodnes
nemohu vynachválit.
Jitka Novotná, publicistka
Foto Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 24. 3. |
