|
|
Art brut z legendární kolekce
Retrospektivní výstavu Veroniky Bromové vystřídala v Domě U
Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí v Praze přehlídka
neméně zajímavá – sbírka tvorby duševně chorých klientů
německého psychiatra Hanse Prinzhorna, která tematicky
navazuje na výstavu Art brut konanou v roce 2006. Výstava
prostě nazvaná Prinzhornova sbírka demonstruje a zároveň
slučuje dva aspekty zájmu tohoto německého psychiatra a
historika umění: aspekt psychiatrický – analyzovat duši
pacientů – a výtvarný – vyzdvihnout estetické kvality jejich
tvorby.
 Autor
historicky první kolekce výtvarných počinů choromyslných
završil svůj výzkum knihou Bildnerei der Geisteskranken
(Tvorba duševně chorých). Poprvé vyšla v roce 1922 a
v nejbližší době by měla být čtenářům nabídnuta v českém
překladu. Dílo se soustřeďuje na umělecké kvality výtvarného
projevu nemocných, nehodnotí je tedy pouze jako diagnostický
materiál. V tom také tkví jeho hodnota a dobová originalita,
která byla spolu s „primitivním uměním“ a dětskými kresbami
oceněna řadou umělců – ať již expresionisty, surrealisty,
Pablem Picassem či Jeanem Dubuffetem. Pacienti-výtvarníci
čerpají inspiraci především ze snových vizí, tajemných koutů
lidské duše a jejich otevřený výraz se vyznačuje spontánností
vyplývající ze svobody projevu.
Jean Dubuffet, umělec a vůdčí postava hnutí Art brut, rozdělil
umění na „umění, které má co říci, a to ostatní“. Prinzhornova
sbírka k nám skutečně promlouvá a dovoluje nahlédnout do mnoha
osudů a různorodých tvůrčích vyjádření. Životopisy psychicky
nemocných pacientů nezasahují do expozice násilně, v
místnostech jsou uloženy na stoličkách; na stěnách jsou pak
zavěšené pečlivě vybrané citáty řady umělců. Důraz je kladen
na samotnou tvorbu a prožitek z jejího vnímání umocňuje
hudební doprovod. Jde většinou o dramatické zvukové zkratky,
ať už jsou to údery bubnů u Obrázků z války Oskara Volla či
rychlé tahy pera, jež doprovázejí vystavené stránky deníku
Augusta Kletta (Klotze) a korespondují s promítanou animací
vzniku těchto stránek. Krátkými údernými zvuky se nám
kurátorky výstavy Ivana Brádková a Terezie Zemánková snaží
evokovat stavy, které prožívali sami tvůrci.
 Druhé
patro Domu U Kamenného zvonu je věnováno výstavě Zvrhlé umění
(Entartete Kunst), která se uskutečnila v roce 1937 v
Mnichově. Na ní se nacističtí předáci snažili zesměšnit a
potupit moderní umění srovnáním artefaktů Kleea, Kandinského a
mnoha dalších moderních umělců s tvorbou duševně chorých. Na
příkladu několika osudů konkretizuje tato část výstavy
tehdejší historické souvislosti a ukazuje na hrůzy totalitní
moci.
Pražská expozice Prinzhornovy sbírky, kterou lze zhlédnout do
3. května, zaměstnává více smyslů najednou, aktivizuje tak
divákovu pozornost a působivě dokumentuje oprávněnost
sběratelova tvrzení, jež se stalo jejím motem: „Všechna
expresivní gesta jako taková jsou podřízena jedinému účelu:
zpodobit duši, a tím vystavět most spojující sebe sama
s ostatními.“
Tereza Bláhová, historička umění |
