|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
Třicet korun
Přiznávám se, že mé vnímání důležitosti problémů, které sužují
naši zemi, nebo dokonce naši civilizaci, bylo posledního půl
roku nedostatečné, nebo dokonce tupě nevšímavé. Ale posléze,
jak jsem sledoval počínání a hlavně proslovy některých našich
osvícených politiků, a v důsledku toho i našich sdělovacích
prostředků, pochopil jsem, že naprosto nejpodstatnější otázkou
našeho bytí je třicet korun za návštěvu u lékaře, které podle
jedněch prosadila vláda ve své bezuzdné chtivosti peněz, podle
druhých to učinila ve prospěch našeho zdravotnictví.
Zjistil jsem také, že noví hejtmani (stoupenci přesvědčení o
bezuzdné chtivosti naší vlády) se rozhodli proplácet onu
zmíněnou částku všem postiženým občanům. A zároveň mi došlo,
že mě jakožto občanovi hlavního města této země nikdo nic
neproplatí. A v té chvíli jsem se začal hluboce zamýšlet o
perzekuci a také sledovat nejrůznější fámy o tom, co převratné
rozhodnutí proplácet nevinným občanům oněch neblahých třicet
korun způsobilo.
Tedy za prvé jsem si položil otázku, oč přicházím, protože já
platit musím. Bohužel, uvědomil jsem si, jsem nekuřák, a tedy
si nemohu za uvedenou částku pořídit celou půlku krabičky
cigaret, nejsem pijan, nemůžu si tedy dát – s klidným
svědomím, že teď na to mám – frťana rumu v laciné hospodě,
zato si mohu dát v restauraci jednu celou lahvičku minerálky.
Uvědomil jsem si zároveň, že přicházím o čtrnáct a půl deka
šunky v našem hypermarketu. Je to pro mě otřesné zjištění
stejně jako to, že si můžu čistit zuby jen obden, protože mě
zločinná vláda okrádá o peníze, za něž bych si koupil novou
tubu zubní pasty.
Vzápětí mě napadlo, že mě přece nikdo nenutí, abych chodil
k lékaři v Praze (přiznávám, že k lékaři jdu někdy i čtyřikrát
za rok). Co kdybych si zajel k lékaři třeba do Kladna nebo do
Mělníka? Bohužel jsem musel tuhle v podstatě jednoduchou
cestu, jak bych se vyhnul pražské perzekuci, zavrhnout: jízdné
totiž převyšovalo ušetřených třicet korun, dokonce by spolklo
i případný nákup léku v krajské nemocnici, kde by mi rovněž
odpustili další příplatek. Také cesta vlastním autem by se
vyplatila pouze tehdy, kdybych do něj u svého lékaře nabral
celou čekárnu plnou lidí a od každého z takto obsloužených
spolupacientů vybral po devětadvaceti korunách. Další možností
bylo vystěhovat se prostě z Prahy anebo si aspoň najít
v blízkosti krajské nemocnice přechodné bydliště.
Samozřejmě se nabízela možnost dojít si k nejbližšímu lékaři
sousedního kraje pěšky. V čekárně jsem ovšem vyslechl otřesný
příběh o jednom pacientovi, který se na takovou cestu vydal.
Se svou chřipkou a s vidinou, že zlomí neslýchanou perzekuci,
se vydal pěšky po polních cestách do Kladna. Zlomen horečkou a
únavou klesl uprostřed oraniště a tam zmrzl. Jeho život má na
svědomí bezuzdně nelidské počínání naší vlády.
Daleko povzbudivější byla zpráva o muži, který se vydal do
Kralup (měl naštěstí jenom vykloubený kotník) a tam opravdu
uskutečnil jednu z mých teoretických úvah. Hodný skladník mu
nabídl, že může za pouhých deset korun za noc přespávat na
rohoži ve skladu nebezpečných chemikálií. Tento šťastný muž se
rozhodl, že bude chodit každý den k nějakému lékaři, a během
deseti dnů tak ušetří dvě stě korun, (bohužel deset korun
padlo denně za ten nocleh), a pokud bude mít štěstí, během
noci se přiotráví a vezmou ho pak do krajské nemocnice, tím
ušetří za deset dní celých devět set korun a ještě bude mít
lůžko a stravu zdarma. Vypočítal si, že pokud zůstane
v nemocnici celý měsíc, pokud ovšem nezemře, zbohatne o
částku, kterou se stydím zmiňovat, neboť podobné počínání je
sice logické, ale nepovažuju je za výsostně etické.
Jedna stará paní, která v ruce držela růženec, nás v čekárně
informovala, že jakýsi doktor Brát, Drát, Krát, Rát anebo tak
nějak má být zaživa blahoslavený, neboť rozdává bohatým i
chudým bez rozdílu.
Musím znovu přiznat, že všechny úvahy i kolující fámy mě málem
uvrhly do beznaděje. V myšlenkách jsem se obíral možností
sednout si před brány některé z pražských nemocnic a žebrat. A
vtom mě osvítil nápad. Co to je třicet korun proti daním,
které musím platit? Založím politickou stranu a do příštích
voleb půjdu s heslem: Každý, kdo zaplatí jakoukoliv daň,
dostane ji okamžitě darem nazpátek. (Zaplatí sice darovací
daň, ale ta mu bude pochopitelně také vrácena.) Protože
v některých případech půjde o značné částky, nepochybuji, že
volby vyhraju. Ti chudáci, kteří nedávno vyhráli kvůli třiceti
korunám, budou marně volat a ptát se, kde vezmu peníze na
všechny nutné výdaje. Něco takového přece voliče nezajímá. |
