|
|
Jan Borna,
divadelní režisér, básník
Vaše inscenace této kabaretní hry srší vtipem a energií, a tím
mi připomněla, jak jste začínali s Jardou Duškem ve Vizitě,
když jste dělali Srslení. Byli jste tehdy taky zároveň herci i
autory...
 Do
Shakespeara tu strhující energii vkládají především herci –
Mirek Táborský, Honza Vondráček a Martin Matějka – a jsou
úžasní. Já jsem připravil jen základní směřování, protože u
nás by nemělo smysl uvést hru jen jako vtipkování na téma
Shakespeare a jeho 37 her. Ti američtí kluci podle scénáře
odcházejí v závěru na hamburger do McDonalda. To bylo impulzem
k záměru dát najevo, co si myslíme o současném povrchním
fastfoodovém světě, kde není na nic čas, všechno musí
odsejpat, dnes děláme Shakespeara, zítra Řím a Benátky a
pozítří bibli v komiksu, hlavně aby to jelo a neslo. Když se
mi podařilo předat hercům tuto představu základního tématu,
pochopitelně jevištně dotaženou do jednotlivých scének, stal
se potom při zkoušení a hraní jejich autorský přínos už větší
než můj a mou hlavní funkcí bylo vidět a tvarovat inscenaci
jakoby zvenku. Arnošt Goldflam si ze mně a jejich nasazení
dělá legraci a říká, že až budu nehybný ležet a jen pohybovat
pusou, tak herci už budou nad jevištěm i lítat. Fakt je, že
čím míň já můžu, tím víc tu energii přebírají herci, s nimiž
pracuju.
A v čem tedy spočíval jejich autorský přínos?
Když jsem si tu hru přečetl, věděl jsem, že ji naše divadlo
bude umět a že by v ní mohla hrát spousta našich lidí. Jen
vybrat tu správnou trojici... Mirek Táborský a Honza Vondráček
– to jsou vlastně dva vyhraněné přístupy k divadlu, oba jsou
v nich špičkoví, přestože každý jde jinou cestou. Když jsme
cítili, že původní verze textu do naší představy někde nesedí,
nebo se nám zdála slabá, udělal mnoho textových úprav Mirek.
Obraz, kdy ti tři na konci odlétají raketou do kosmu, a řadu
dalších zase vymyslel Honza. Martin Matějka k nim zapadá svou
schopností oba ty kontrastní přístupy scelovat a dotahovat.
Cítil jsem v téhle sestavě napětí a možnost vzájemného
umocňování výkonu. Všichni jsou velmi tvořiví a komediální a
jediné, co jim občas připomínám, je, že přes humor musí
v téhle inscenaci pořád prosakovat odpudivost světa, o němž
hrají, poměřená velkým Shakespearem.
Mám ráda vaše poetické kabarety a asi nejsem sama, když se
tolik let drží na repertoáru...
Nejdéle se hraje Kdyby prase mělo křídla, s tím jsme v Dlouhé
začínali, pak Aškenázyho Malá vánoční povídka a třeba Kabaret
Vian – Cami překročily 270 repríz.
Když se ohlédnete za svými inscenacemi, máte některou z nich
nejradši?
Vlastně nevím. Neumím mezi svými představeními hierarchizovat.
Například mám velký vztah ke Kabaretu Prévert – Bulis, to je
takové divadlo poezie, které konvenuje mým pocitům. Navíc jsem
rád, že výborného muzikanta a člověka Jirku Bulise představí
lidem, kteří jeho hudbu a písničky neznají. Ale já měl rád
také Radičkovův Pokus o létání, a ten se pro malou návštěvnost
stahoval z repertoáru dost brzy. Dělat divadlo je vždycky
trochu ruleta.
Vaše divadlo má kolektivní vedení, jehož jste členem. Jak
funguje?
Tedy – říkáme mu BOBŠ – Burešová, Otčenášek, Borna, Šálková –
a jeho kolektivnost pomáhá především v provozu a
v personálních otázkách. Ty bývají leckdy obtížné a kolektiv
vedoucích je unese daleko lépe než jedinec. Ale nemluvíme si
do tvůrčích otázek, které si musí člověk rozhodnout sám za
sebe. Nikdy jsem od nikoho z BOBŠe nezažil šéfovský tlak na
svoji práci a doufám, že oni ode mne taky ne. Nejspíš je to i
tím, že máme obrovské štěstí na soubor i spolupracovníky, to
je úplně zásadní.
Vítězslava Šrámková
Foto Martin Špelda
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 17. února. |
