|
|
 Náhody
Miroslava Zikmunda
Objel svět, pil pivo s Gagarinem, rozprávěl s diktátory, krmil
lidožrouty, málem zahynul v poušti, jeho knihy hltaly generace
kluků a holek na celém světě. Miroslav Zikmund zažil to, o čem
jiní jen snili. Ještě v devadesáti letech, které oslavil 14.
února, je plný energie.
Osudné insallah
Tichý, prostorný pokoj vily ve Zlíně. Staré pendlovky
pravidelně ukrajují čas. Ze stěn se pitvoří úsměvy dřevěných
masek, přivezených z dálek, ptačí pera, různobarevné korálky;
každý předmět má svůj originální příběh. Přemítání nad jejich
možnými příběhy přerušuje zvuk blížících se kroků na
parketách.
„A byla srozumitelná pro vás?“ zajímá se Miroslav Zikmund o
esemesku, kterou mi poslal po cestě do Zlína: „jedte opatrne a
budete tu insallah“. Byla to reakce na mou omluvu, že se
opozdím asi o půl hodiny.
„Poněvadž to ‚insallah‘ to né každý ví, co to je,“ směje se
bělovlasý muž a pokládá přede mne voňavý čaj. „Takže, jestli
jste té zprávě takhle rozuměl, tak jednak tím potvrzuji, že –
na rozdíl od počítače – už dovedu s tímto zařízeníčkem
manipulovat... a za druhé jako že...“
„Rozumíte osudu,“ odtuším.
„...se snažím rozumět osudu.“
Osud. Poprvé zasáhl v roce 1938. Přijímačky na vysokou školu,
řada studentů postupuje ve frontě. „Mluvilo se nahlas, hlouček
maturantů, že jo, a teď ‚co budeš dělat až...? Až – to
znamenalo, až to dokončíme,“ vybavuje si Zikmund první setkání
s Jiřím Hanzelkou. „Postupovali jsme po těch schodech, a
začali jsme rozpřádat plány. Tak se podíváme nějak kolem
světa!“ dohodli se nakonec.
Druhá světová válka, nacisté vysoké školy zavřeli. Po válce
rychle dostudovali a roku 1947 vyrazili na svou první cestu.
Do Afriky. Stalo se to na hranicích mezi dnešním Tuniskem a
Libyí.
 „Potkali
jsme takového... tehdy se mi zdál jako stařec, ale určitě byl
mladší než jsem dnes já,“ uvědomuje si Miroslav Zikmund. „Stál
na silnici a odhazoval z ní navátý písek. Zastavili jsme, dali
se s ním do řeči a on se zeptal kam jedeme. Po slovech ‚do
Káhiry‘ se mu okamžitě rozsvítily oči. Po Mekce a Medině je to
pro každého muslima třetí nejposvátnější místo. Zeptal se, kdy
tam budeme a já povídám, s takovou suverenitou ‚za týden‘ a on
pronesl jediné slovo – ‚insallah‘. To znamená ‚dopustí-li
Alláh‘ nebo to naše české ‚dá-li pámbu‘. Dva dny na to jsme se
rozsekali,“ vzpomíná Miroslav Zikmund na osudnou událost 28.
května 1947. Byla to jedna z nejnebezpečnějších událostí
jejich výpravy. Od řezných ran má dodnes na levém lýtku jizvu.
„Do té Káhiry jsme se dostali až za téměř tři měsíce. Takže od
té doby jsem pověrčivý a kdykoliv někdo přijde a kupříkladu
při loučení se podívá na hodinky a řekne ‚Pozítří touhle dobou
budu na Bali‘, tak řeknu ‚Pozor! Insallah!‘, poněvadž to je
provokace osudu, rouhání.“
Jazykem lidojedů
Miroslav Zikmund, na rozdíl od Jiřího Hanzelky, jako dítě
nikdy nikam daleko necestoval. První cestu do ciziny podnikl
až v sedmnácti. Jel s bratrem vlakem na Podkarpatskou Rus. Tam
zřejmě začala jeho touha po dálkách. Ale vlastně...
„Bylo to někdy koncem srpna roku 1930. Věděl jsem z novin, že
vzducholoď poletí na severní pól. A ona letěla nejenom přes
Plzeň, ale přes Slovany a nad naším barákem! Nádherný obrovský
doutník se zavěšenou gondolou.“
Dvanáctiletý Zikmund nelenil a ihned si stroj nakreslil.
Dodnes má obrázek uložen v archivu – s přesným zápisem hodiny
a dne, kdy k události došlo. „A na to jsem tam z druhé strany
picnul razítko s nápisem Miroslav Zikmund, 5. B,“ baví se
vzpomínkou na svou oblíbenou hračku – tiskárnu s gumovými
písmenky – ze které si sestavil razítko se svým podpisem.
„Připadal jsem si úplně jako ten Gutenberg, víte?“
Ta historka také ilustruje sklon Miroslava Zikmunda
k systematičnosti. Nebýt jí, řada informací z cest H+Z by
později byla nenávratně ztracena. Kupříkladu záznamy z ostrova
Nias.
 „Otcové
tamních domorodců, nebo nejpozději jejich dědečkové, se ještě
živili masem svých lidských obětí,“ vzpomíná Zikmund, kterého
velice překvapil způsob chůze niasských obyvatel. „Když viděli
z dálky cizince, kterých tam tehdy bylo velmi málo, přikrčili
se a pokračovali v chůzi v podřepu. Dokonce na to měli výraz,“
nahlíží Zikmund do svých precizních poznámek a čte: „mogajlé.“
Právě niasský jazyk cestovatele zaujal. „Byl libozvučný,“
vybavuje si Miroslav Zikmund a opět si pomáhá pečlivě vedenými
zápisky. „Například takové ‚pospěš si‘ je v niasštině
‚alijolijó‘. Některé niasské výrazy se dokonce nápadně
podobají češtině. Například slovo ‚babi‘. Žádnou naši babičku
byste ale nepotěšili, kdybyste ji poslali na Nias. ‚Babi‘
totiž v niasštině znamená prase.“
Napájeli Gagarina pivem
Dvojice Hanzelka – Zikmund absolvovala dvě velké cesty,
kterými obkroužila zeměkouli. V průběhu první výpravy se
v Československu chopili moci komunisté. Mladí cestovatelé
byli právě v jihoafrickém Kapském městě, když dostali výzvu,
aby se vrátili „ke konzultacím“. Psal se červen 1948.
„Režim si nás chtěl vypůjčit a oťukat, jestli nás prokádruje
nebo ne. Tak jsme říkali ‚my se tady cítíme bezpečně, nic nás
neohrožuje, jedeme podle plánu dál.‘ Předcházela tomu ale
mnohahodinová diskuse co dál. Jestli ano nebo ne.“
 Po
čase se začaly ve vlasti uzavírat sázky, jestli se
cestovatelská dvojice, jejíž rozhlasové reportáže se mezitím
staly velmi populárními, vůbec do komunistického
Československa vrátí. V roce 1950 dali za pravdu těm, kteří
sázeli na návrat. Začali psát a vydávat knihy, založili rodiny
a stále plánovali pokračování cesty. Podařilo se jim to roku
1959. Tentokrát odjeli na dlouhých pět a půl roku, během
kterých se dostali i na ostrov Cejlon – dnešní Srí Lanku.
Právě ve chvíli, kdy sem na svou první zahraniční návštěvu
přijel kosmonaut Jurij Gagarin. Setkali se na státní recepci.
„Když jsme mu říkali ‚Plzeň, jedno plzeňské pivo‘, tak se mu
rozjasnila tvář. Vyvedli jsme ho jakýmsi zadním vchodem, z
čehož prý pak měl strašný průšvih, protože najednou zmizel své
ochrance. Generální guvernér volal ‚Kde je Gagarin?‘ A on
zatím seděl s námi v naší Tatře 805 a pohodlně upíjel plzeňské
pivo.“
Léta zákazů
V roce 1968 se Miroslav Zikmund postavil proti okupaci
Československa. Na vlnách Československého rozhlasu tehdy
odvysílal v ruštině zprávu, určenou svým přátelům –
intelektuálům v Sovětském svazu. Slova: „Prosím vás, akademiku
Keldyši, akademiku Lavrentěve, akademiku Kapico, protestujte
proti této agresi! Tebe prosím, Geňo Jevtušenko, nemlč!“ se
skutečně dostala až k některým adresátům. Zároveň pak pro
Zikmunda znamenala zákaz činnosti.
„Tím jsem si vykopal hrobeček. Na dvacet let,“ směje se dnes
vzpomínce na období, kdy se věnoval genealogii. Schůzky
s přáteli ale nevypustil ani pak, ukazuje mi fotografii
z balkónu své vily. Je to záběr Václava Havla v županu,
s cigaretou v ruce. Pozdějšímu prezidentovi republiky z této
návštěvy utkvěl dodnes jeden bezvýznamný detail: „Jak byli
Hanzelka se Zikmundem takoví průkopníci všeho nového, tak on
(Miroslav Zikmund, pozn. aut.) mi předváděl naprosto novou
věc, tehdy zcela neobvyklou, totiž dálkový ovladač na
televizi. To jsem u něj viděl poprvé.“
Takových setkání bylo podle Havla mnoho, vždy pod drobnohledem
policie, ale Hanzelka se Zikmundem „možná právě proto, že měli
tu zkušenost z pouště, džungle a divočiny, to nesli velmi
sportovně. A docela rádi tím či oním způsobem obelstili
hlídající bezpečnost. Brali to jako sportovní úspěch,“
vybavuje si Havel.
Přátelství
Léta na cestách v divočině zrodila celoživotní přátelství s
Jiřím Hanzelkou. Napsali společně přes tisíc rozhlasových
reportáží, stejné množství článků, natočili čtyři celovečerní
filmy a 147 krátkometrážních dokumentů.
„Tak dlouho jsme se znali, až nás ten finální rozhodčí roztrhl
a řekl: ‚tak hele, tebe tam ještě nechám, ale ty už pojď...‘
Bylo to pro mě kruté. Navíc to bylo v situaci kdy jsem sám
ležel v nemocnici, a tak se ani s Jirkou nemohl jít rozloučit.
Obdržel jsem pak spoustu kondolencí. V jedné z nich například
stálo: ‚Víš, jakého jsi měl úžasného kamaráda? Čekal jeden
den, aby ti nezkazil narozeniny.‘ – Já jsem měl 14. února
narozeniny a Jirka 15. února zemřel.
Od té doby uplynulo šest let a staré pendlovky v tichém,
prostorném pokoji vily ve Zlíně stále pravidelně měří čas
svého majitele – osud, řízený náhodami.
„No, jistě!“ rozjasní se tvář Miroslava Zikmunda při narážce
na osud a náhodu. „Z toho vyplývá ta moje
pythagorovsko-zikmundovská věta, kterou jsem si – ve formě
rovnice – vytvořil: život = přesný součet náhod...“
Marek Janáč, reportér a publicista
Foto Marek Janáč |
