|
|
 Leo
Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze
Tiskařský šotek v národních barvách
O českém předsednictví Evropské unii se u nás mluví především
v souvislosti s Entropou, kterou v bruselském sídle organizace
nechal jménem státu a k potěše svého nabubřelého ega zhotovit
David Černý. Leckdo má za to, že Česká republika neměla spojit
své jméno s dalším pomníkem autorovy samolibosti. Já si však
myslím, že v konci konců více škodí jiná nedopatření, i když
na první pohled méně okázalá. Třeba když ve vládní gesci vyjde
deset tisíc upomínkových diářů na náš předsednický rok 2009,
přičemž u litevského státního svátku se skví lotyšská vlajka,
zatímco u lotyšského dne nezávislosti vlajka litevská.
Pořádná práce se pozná podle detailů. A když už někdo chybuje,
což se samozřejmě čas od času stane, je třeba chybu napravit a
někoho volat k odpovědnosti. Po česku se to děje takto:
Velvyslanci států EU diář dostanou i s chybou, do zbytku
nákladu se dotisknou papírky s opravou a mluvčí místopředsedy
vlády pro evropské záležitosti vystoupí v televizi: „Chybička
se vloudila,“ praví doslova statisícům diváků. „Tiskařský
šotek, to bych ráda zdůraznila, se vloudil někde na cestě mezi
úřadem vlády a tiskárnou.“
Evropa by měla být vděčna za takovou lekci. Spojení „chybička
se vloudila“ svou vemlouvavou zdrobnělinou potvrzuje, co
v Čechách a na Moravě známe na mnoho způsobů: Ať se zkazí to
či ono, je to vlastně jen takové nepodstatné nedopatřeníčko,
za které nikdo nemůže. Konec konců, i ten tiskařský šotek už
přestal být úsměvnou metaforou a stal se skutečností: V úřadu
ani v tiskárně se nikdo chyby nedopustil, mýlka je
nevysvětlitelným kouskem nadpřirozena „někde na cestě“.
Za takového stavu věcí udivuje, že na mysteriózního profesního
škůdce se u nás vymlouvají jen ti, kdo mají co do činění
s tištěným slovem. Svého tajuplného záškodníka by měl mít
každý obor: Špatní výrobci bot by svalovali vinu třeba na
plivníka. Zhotovitelé zakrátko se rozpadajících oděvů by se
mohli vymluvit na hejkala. Cestovní kanceláře, které oklamou
své zákazníky, by podvod svedly na bludičky. Polednice by byly
vinny prošlými potravinami v regálech obchodů a všelicí bubáci
by se provinili ředěním benzínu u některých pump, předraženými
taxíky a šizenými pokrmy v restauracích.
Bylo by jen v takovém řádu věcí, kdyby se odkaz na podobné
bytosti následně objevil i v reklamačních řádech. Tak jako
plnění některých smluv nelze požadovat v případě takzvané
vyšší moci – ničivé povodně, zemětřesení či války – tak by
nešlo reklamovat zboží a služby, do nichž by nevyzpytatelně
zasahovala strašidla.
Nepředbíhejme však. Zatím u nás v národních barvách řádí jen
tiskařský šotek. A slova jako neschopnost, selhání, šlendrián,
nedbalost, lajdáctví, nepořádek, nesvědomitost a neodpovědnost
ještě všichni nezapomněli. |
