|
|
 Ivan
Klíma, spisovatel
Život v krizi
Sluší se vstupovat do Nového roku s jistou dávkou optimismu,
což lidé dávají najevo tím, že vystřelují rachejtle a
nezřízeně se radují (nikdy jsem nepochopil, proč v lidech budí
nadšení, že budou o rok starší, a tedy blíže vlastnímu konci).
Nadcházející rok však mnoho důvodů k optimismu nenabízí, aspoň
nikoliv v tom smyslu, jak jsme si zvykli na šťastnou
budoucnost pohlížet. Ať nás budou politikové ubezpečovat
sebevíc, že se vlastně nic zvláštního neděje, zdá se, že nás
čeká krize. Přitom není podstatné, jestli naše banky jsou
pevnější než banky zahraniční, protože krize, která se
ohlásila začátkem podzimu, je daleko hlubší a zásadnější, než
jsme si ochotni připustit. Je to krize našich hodnot, našeho
směřování – našeho přesvědčení, že cílem všeho našeho snažení
je mít se stále lépe a lépe, přičemž tím lepším rozumíme
především hromadění věcí zbytných a ještě častěji zbytečných.
Pod údery reklamy a obecného povědomí se k tomuto cíli hrneme
s nedočkavostí hodnou něčeho vznešenějšího. Statistiky svědčí
o něčem, co je příznačné a zároveň zarážející: lidé (platí to
jistě o celé Evropě stejně jako o bohaté části Ameriky) žijí
na dluh. Letošního roku stoupla zadluženost českých domácností
na sedm set osmdesát čtyři miliard korun a podle odhadů má
zadluženost letos proti loňskému roku stoupnout ve srovnání
s minulým rokem o dvacet procent. Kdyby byl zadlužen jen jeden
milion českých rodin, spočítejte si, kolik to dělá v průměru
na jednu rodinu.
Ještě před rokem si to poradce viceguvernéra Státní banky
pochvaloval, ekonomika šťastně rostla, a on mluvil o tom, že
jsme vstoupili do třetího roku ze sedmi tučných let. Teprve
podzim přinesl vystřízlivění a ekonomové začali mluvit o
dluhové pasti, v níž jsme uvízli. Ano, mnozí se máme dobře –
ale na dluh. Možná nejhorší ze všeho je, že mlčky anebo
dokonce souhlasně přihlížíme tomu, jak se do dluhů propadá náš
stát.
Jsem asi konzervativní, ale v životě jsem si nikdy od nikoho
nepůjčil ani korunu. Nedělám z toho žádnou zásluhu. Život na
dluh je vždy rizikový. Počítá totiž s tím, že podmínky, které
panovaly v době, kdy člověk přijímá půjčku, budou buď trvat
anebo se zlepšovat po celou dobu, kdy bude půjčku splácet.
Přijetím půjčky se člověk dostává pod tlak: nesmí být nemocen,
nesmí ztratit zaměstnání, musí, anebo by měl změnit svůj
způsob života za pokud možno co nejstřídmější. Jenže člověk si
přece nepůjčuje proto, aby se omezoval, nýbrž naopak, aby se
omezovat nemusel.
Jenže riziko není jen na straně dlužníka, ale i věřitele.
V potřebě získat co nejvíce kapitálu se snaží nejrůznější
peněžní ústavy lákat stále nové a nové dlužníky. Věřitel
půjčuje peníze, které nemá, ale které doufá v nejbližší době
získávat právě tím, že bude inkasovat splátky i s příslušnými
úroky. V jednu chvíli však tenhle celý život na dluh se začne
hroutit. Hroutí se věřitelé, najednou se nedostává peněz.
Každou chvíli se může hroutit průmysl, hrozí nezaměstnanost,
nezaměstnaný dlužník si nevydělá na své splátky, a krize,
hromadné neštěstí pro tisíce rodin je tady.
Viděli jsme, že i nejliberálnější státy se najednou začaly
uchylovat k socialistickým metodám přerozdělování – začaly
miliardami (vybraly je od všech občanů, ať jsou zadluženi
anebo ne) zachraňovat krachující banky a zřejmě i krachující
velkopodniky. Co se bude dít dál?
Nezaměstnanost je krutá pro všechny lidi, které postihne – a
postihuje obvykle ty nejpotřebnější – u nás to byli nedávno
třeba zaměstnanci skláren, textilek či porcelánek. Začíná to
postihovat i zaměstnance automobilek či jiných podobných
výrob, pokud bude krize pokračovat, mohou přijít na řadu
další. Krize ve svých důsledcích je nejen krutá vůči
jednotlivcům, ale také nebezpečná pro celou společnost.
V okamžiku existenčního ohrožení jsou lidé obzvláště náchylní
naslouchat demagogům a přijímat radikální řešení, přinejmenším
doufat v to, že je nějak zachrání společnost – tedy stát.
(Překvapilo mě, jak prakticky nikdo z komentátorů nedával
dohromady naprosté vítězství levice v posledních volbách právě
s přicházející krizí, a tedy s důvěrou voličů, že stát je
nenechá padnout.)
Je možné, že se podaří současnou krizi ještě zmoci, ale jsem
přesvědčen, že pokud nezměníme naše základní hodnoty, pokud
budeme stále jen směřovat k cílům, které jsem zmínil výše,
pokud podlehneme přesvědčení, že možnosti našeho působení jsou
neomezené a že není nic, co by nás mělo vést k větší
uměřenosti a skromnosti, krizi leda maličko poodložíme, ale ta
se i se všemi sociálními a politickými důsledky vrátí možná
v daleko hrozivější podobě. |
