 Jan
Kraus,
herec a moderátor
Od roku 1971 jste na volné noze.
Něco takového bylo za socialismu možné?
Ano, ale velice ojediněle. Moje první žena Jana byla také na
volné noze, takže jsme tvořili takové nestandardní manželství.
Když jsme dávali děti do školky, tvářili se, jako že na to
možná nemáme nárok, protože nejsme řádně zaměstnaní. Párkrát
jsem musel policajtům vysvětlovat, že nejsem příživník. Někdy
jim byl můj ksicht povědomý z filmů, ale jindy to byl boj.
Takže nikdy, a na to jsem pyšný, jsem nebyl ani hodinu
zaměstnaný a nikdy jsem neměl šéfa. A už to vypadá, že žádného
mít nebudu.
Hned po revoluci jste filmování vyměnil za podnikání.
Podnikal jsem i za komunismu. Měli jsme s Janou povolenou
domáckou výrobu keramiky.
Jak se v takovém případě platily daně?
Platil jsem normálně daň z příjmu, což tehdy znamenalo, že
ten, kdo podnikal víc jak rok s úmyslem zisku, platil
takzvanou živnostenskou daň, a ta byla 85 procent. Vyřešili
jsme to tak, že rok podnikala Jana, nechala toho, pak jsem zas
rok podnikal já. A pořád dokola. Když jsem se ptal, jaký jiný
úmysl než zisk bych v podnikání mohl prokázat, řekli mi, že
sami nevědí.
Od devadesátého druhého jste byl obchodním zástupcem Fiera di
Rimini a Fiera di Bologna pro české země a Slovensko. Proč
zrovna zástupce pro veletržní a výstavní činnost, proč ne
filmový producent, ředitel vlastního divadla…
Měli jsem s Jiřím Ornestem Náhradní divadlo, ale za revoluce
jsme ho rozpustili, lidi nechodili a proč taky, když divadlo
bylo všude kolem. Chtěl jsem zkusit něco mimo uměleckou sféru.
Proto jsem šel na kurs podvojného účetnictví a daňového
poradenství a začal se živit jako daňový poradce.
Proč jste s tím praštil? Je to lukrativní profese, ne?
Přestalo mě to bavit. I podnikání mě přestalo bavit, protože
podnikání znamená vydělávání. Tečka.
Abych se vrátila k italským veletrhům…
Jako daňový poradce jsem měl klienta, inženýra od jedné
stavební firmy. Jednou řekl, že se chce v Itálii účastnit
soutěže na pořádání stavebního veletrhu a jestli bych s ním do
toho nešel. Vysvětlil jsem mu, že jsem o stavebnictví možná
ani neslyšel, ale že by mě to zajímalo. Bral jsem to jako
legraci. Když jsem se ptal, co bude potřeba, ujistil mě, že se
to dozvíme při zadání projektu. Zadali nám rozbor stavebního
trhu, vývoj v té oblasti, výstavní možnosti... Tak jsme to
vypracovávali a oni nás pozvali na jeden pohovor, potom na
druhý a nakonec nám to zadali.
Vydržel jste pět let.
Ano. Bylo to dobrodružné a mě to bavilo. Italové řekli: Co si
vyděláte, je vaše, co proděláte, taky. To bylo při prvním
projektu. Podruhé nás angažovali za plat, protože se jim
zdálo, že jsme si vydělali moc. Šli do toho sami a myslím, že
prodělali. Krom výstav jsme pro ně organizovali semináře,
vozili naše odborníky do Itálie, organizovali různé doprovodné
a propagační akce.
Jací jsou Italové jako obchodní partneři?
Přišel jsem do styku se špičkovými manažery výstavišť – a
Bologna patří mezi nejvýznamnější na světě. To už samo o sobě
byla ohromná zkušenost. A druhá výhoda – přišel jsem s nimi do
styku v roce 1992, to se tady nosily mokasíny a bílé ponožky a
fialová saka. Byla to ohromná lekce přijít mezi dospělý
kapitalismus. Italové jsou stejně úžasní jako jejich země.
Jsou velkorysí, veselí, rádi jedí, libí se jim ženský.
Největší hodnota mých pěti podnikatelských let bylo právě to
setkání s nimi.
Podařilo se vám občas zajít v Itálii do divadla?
Vůbec ne. Všechna ta jednání byla dost namáhavá. A jednat
s Italy o rozpočtu je hodně krutá lekce. Umí vytvořit
atmosféru, že v zemi není ani euro.
Skvělý herecký výkon.
Většina Italů působí dojmem, že mají za sebou minimálně dvě
DAMU. Jen ta bravura v gestech... Ale já pro ně měl vždycky
slabost a od té doby mám ještě větší. Je se od nich co učit –
od oblékání přes vystupování, schopnost improvizovat až po
smysl pro vtip. Nemají příliš rádi formálnost a v tom si
s nimi rozumím.
Slyším samou chválu, a přesto přišel čas, kdy jste řekl Ciao,
Italia... Múzy vám nedaly spát?
Kdepak múzy, zastesklo se mi po takovém tom napětí, které je
jenom v divadle. Nikde jinde ho nenajdete, protože nikde
nejste v tak úzkém kontaktu s divákem.
Šárka Vieweghová
Snímky David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 22. 12. |
