Číslo 1 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem a moderátorem.
Janem Krausem.

 

 

 

 

 

 



Jaromír Štětina, senátor a novinář

Churchill nebo Ptahhotep?

Před pár lety, to ještě žil slavný čečenský polní velitel Aslanbek Ismailov, jsem našel na grozněnském náměstí Minutka partyzánský štáb. Šel jsem najisto: z podzemí se valily mraky cigaretového kouře. Ve sklepě paneláku visely hovězí šrůtky, štosovaly se pivní přepravky s molotovovými koktejly a ti, co zrovna nebyli na frontové linii, z nudy pucovali kvéry. U vysílačky a nad satelitním telefonem sedělo deset bradatých chlapů s nábojovými pásy a kapsami plnými granátů. Pro dým mne neviděli. Zakašlal jsem. Trhli sebou. Otočili hlavy. Zaostřili. Pak v rychlém sledu, jako jeden muž, povstali. „Zdravstvujtě,“ řekl jsem pobaveně. „Zdravstvujtě“ se smrtelnou vážností odpověděli unisono hromotluci.

Zažil jsem to v Čečně stokrát. Vstoupil jsem do místnosti a chlapi vyskočili ze židlí. Dobrá, řekl jsem si poprvé. Jsou zdvořilí, přijde cizinec, tak povstanou. O cizineckou iluzi jsem přišel záhy: oni ti hranálové vstávali pokaždé, když jsem do místnosti vstoupil. Třeba desetkrát za den. „To je přeci normální,“ vysvětlil mi pak Aslanbek, „my Čečenci vždycky vstaneme, když vstoupí stařec.“ Protestoval jsem, že nejsem žádný dědek. Nebylo mi ještě ani šedesát. „Ale máš bílou bradu, takže jsi starý muž a hotovo,“ řekl Aslanbek.

Fakt je, že si Čečenci podivuhodné gesto úcty ke starému člověku podrželi dodnes. Obdivuji to, nicméně to byl právě tento zvyk, který mi dal poprvé pochopit, že nikdo není tak stár, aby si nemyslel, že může žít ještě aspoň rok. Tenkrát jsem si vepsal do zápisníku poprvé slova perského básníka: „Považuj za kořist okamžik každý jenž kyne, nikomu není známo, co koncem jest věcí.“ Teprve v Čečně jsem se začal chystat na stáří. Jsem na tom v tomto ohledu o něco hůř než Aslanbek. Ten nikdy nezestárne – pár týdnů po našem setkání na Minutce ho roztrhala ruská mina.

Lehko se to říkalo Winstonu Churchillovi, že stárnout začínáme, jakmile rezignujeme na mládí. Vždyť největší z největších odborníků na stárnutí v lidské historii, vezír Ptahhotep nazval věci pravými jmény a rezignoval už někdy 2350 let před Kristem: „Dostavilo se stáří, nastal kmetský věk, tělo podléhá zkáze, objevuje se rozklad, síla propadá zkáze, protože srdce ustává v činnosti, ústa mlčí nemajíce řeči, kosti jsou choré stářím. To, co stáří působí lidem, jest zlé se vším všudy.“

Churchill nebo Ptahhotep? Toť otázka, kterou se patří položit právě na sklonku tohoto roku v očekávání roku devítkového. Vládnoucí planetou čísla devět je Mars. Kolik zůstane příští rok na martových polích těch, co nestárnou? Kolik zůstane nás živých stále stárnoucích starců trápených podagrou a sklerózou? Sir Winston, dědek z nejúžasnějších, má pravdu. Nevzdávat a nezapomínat. Je čestným úkolem pamatovat si to, co bylo před deseti, třiceti a padesáti lety. Včetně zvyku vstávat ze židlí.



  Churchill nebo Ptahhotep?
  Jak to vidí Jaromír Štětina
 
   Dvacet tři hodin v podzemí

   Nalaďte si
 
   Divnopisci na cestě
   z Damašku do Nekmíře

  Téma