Číslo 1 / 2009.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem a moderátorem.
Janem Krausem.

Divnopisci na cestě z Damašku do Nekmíře

Daskabát, Mrkvojedy, Škrle, Žopy, ale také Olomouc, Znojmo, Pyšely, Koloděje... Historii a současný život v místech s neobyčejnými názvy, ale především to, jak ony názvy vlastně vznikly, mapuje druhý díl knižní verze úspěšného rozhlasového seriálu a také televizního pořadu Divnopis. Když název vsi probouzí ve fantazii různá vysvětlení, je to ten nejlepší terén pro tým Divnopisu – Marka Janáče, Pavla Tumlíře a Milana Harvalíka. Z knihy Divnopis 2 přinášíme na ukázku příběhy míst Damašek a Nekmíř.

Damašek bez muezzina

Dá Mašek šek? Či dá raději dáma šek? Nedá-li dáma šek a ani nedá Mašek, nebude na damašek, za což dáma Maškovi nadá.

Znělo nám to jako divná varianta slabikářových říkánek, když jsme se tak šinuli k Damašku a uvažovali, jestli tam uzříme špičaté válce minaretů anebo alespoň muezzina, klanějícího se pětkrát denně směrem k Mekce. Abychom tu služební cestu obhájili před koncesionáři, zkoumali jsme ještě před výjezdem vzdálenosti od toho syrského Damašku (ať zbytečně nepálíme benzin). Tak prosím Damašek u Třemešné je od něj vzdálen rovných 2430 km a Damašek u Pusté Rybné 2480 km. Do Pusté jsme nejeli, to už na nás bylo moc daleko (myšleno od pravého Dimašk aš-šámu, ležícího v Sýrii, samozřejmě).

Ale vezměme to pěkně popořádku. Minaret – nic. Muezzin – nic. O šecích už ani nemluvě. Pár domků rozesetých kolem ulice, to je Damašek. Nakonec proč by nebyl? Když může být Damašek mužské příjmení (k 9. 5. 2007 u nás toto jméno nosilo 67 lidí), proč by nemohla existovat vesnice, ne?

„Damašek?“ zahloubá se paní Marie Kutnohorská. „Skanzen, skanzen mi to nejspíš připomíná. My jsme si z toho vždycky dělali srandu, že jsme z Damašku. Když jsem to v Krnově někomu cizímu řekla, každý se divil. Jen to teplo tu celý rok nemáme. Kdybych chodila víc opálená, snad by mi to i věřili,“ říká žena.

„Byl tu veliký dvůr, všecko tu bylo německé, pamatuji si jako holka, jak sem jezdili páni na polovačku. Tady měli posezení. I hospoda tu byla při zámku. Podívejte se, jak to skončilo. Bezdomovci to tu všechno rozebrali,“ vykládá paní Margita Jašová a ukazuje na ruiny kdysi výstavní budovy.

„Tady byl nějaký Němec a ten se jmenoval Damasche,“ tvrdí s neochvějnou jistotou pan Bohumil Robenek. „Podle něho se to tu všechno jmenuje. Měl v Jindřichově zámek.“

Jinou verzi nám vykládal pan Pavel Schwarz. „To máte třeba: v Paskově postavili domy a jeden z nich, protože byla zrovna válka v Port Artuře, pojmenovali Port Arthur. Lidi si to ale zkomolili na Pod Artur. Pak byla válka o Drinopol, a hned se tomu říkalo Drinopol. Tak se objevil i Betlém a stejným způsobem možná vznikl i Damašek – že to bylo možná historicky spojeno s Damaškem v Sýrii. Buď tam někdo přicestoval, nebo nějak podobně.“

„Ále kde,“ mávne rukou rezolutně pan Bohumil Robenek, jako by slyšel největší pitominu v životě. „To je blbost! To je podle toho Němce. Damasche se jmenoval a tady to bylo jeho letní sídlo. Já pamatuju jako kluk, tam se dalo chodit i bosky. Tam byla aj vyvařovna, pořádek tam byl, no Němci.“

Když si uděláme malou rekonstrukci toho, co všechno je s Damaškem spojeno, zjistíme, že krom těch dvou osad na našem území a města existuje i damašek s malým „d“. Byla to látka, ze které se šilo takové jemnější, lepší povlečení na postele, tkanina jemná tak, že se v ní zdály snad až orientální sny. Tento damašek také pochází ze Sýrie, ale se zeměpisnými názvy českých vesnic nemá nic společného. Pak tu máme damascénskou ocel – čepele šavlí s nezaměnitelnou strukturou železného materiálu, vzniklou mnohonásobným kováním. Šavle z damascénské oceli byla pružná, a přitom neobyčejně pevná. Pokud by někdo chtěl poukázat na houževnatost lidí v kraji, kde leží Damašek, mohl by zvolit i tento název.

Vznik místních jmen Damašek ale souvisí přímo se syrským městem. Jeho znalost se k nám rozšířila společně s biblí. V dobách po porážce husitského hnutí byla v Českém království stále spousta lidí oddaných myšlence kalicha, kteří utíkali před katolickým vlivem do nepřístupných, v soutěskách a hlubokých lesích ukrytých koutů země a zakládali tam obce, které pojmenovávali v duchu své víry. Nejznámější a největší místo pojmenované podle biblického jména je Tábor, který vznikl rovněž v souvislosti s husitstvím už roku 1420. Stejně vznikly obec Betlém, rybník Jordán, kopec Oreb a celá řada dalších zeměpisných názvů vycházejících z biblických jmen. Však také necelé dva kilometry východně od Damašku u Pusté Rybné se nachází Betlém, který nám tuto úvahu dokazuje.

„Je to tu hodně špatné. Jeden čas tu už bylo všechno ‚na dožití‘, tedy nikdo tu nedal na opravy ani korunu. Jenže to dožití mohlo taky trvat třeba sto roků. Dneska už si to tu lidé opravují, je tu spousta chatařů,“ povídá Vincent Cicoň a ilustruje, jaký to s těmi českobratrskými osadami bere po staletích konec.

Damašek v Sýrii je považován za nejstarší trvale osídlené město světa. Prý bylo založeno už před deseti tisíci lety, v době, kdy u nás běhali chlapi s oštěpy a kamennými sekerami. V tom našem Damašku to vypadá, že to tu lidé brzy opustí, ale i přesto jej doporučujeme. Na dovolenou, na výlet, prostě pro klid duše.

V Nekmíři se (pořád) střílí

Blížil se večer. Další z těch sychravých nocí zimy z počátku 15. století. Na cestě k Nekmíři byly ve sněhu stopy asi tří set lidí, sedmi vozů a hrstky koní. Na jednom z nich jel zachumlán do pláště jednooký velitel. Mířili k nekmířské tvrzi, kde žil odpůrce husitstkého hnutí Hynek z Nekmíře.

Husité už byli na dohled Nekmíře, když z dálky zaslechli zlověstné dunění. V zimním tichu to znělo, jako by se spustil ohromný déšť z kamenů, které tlumeně dopadají na zmrzlou zem. Jezdci! Na každého husitu sedm rytířů. Což, jistě uznáte, nebylo fér. A tak se bratr Žižka naštval a řekl si: „Když vy tak, tak já takhle!“ a nechal povozy seřadit do jakési hradby, mezi ně přikázal rozmístit kanóny, chlapi si vylezli na vozy a čekali.

Kdyby se to dnes filmovalo, mohla by se kamera chvíli kochat pohledy do sebejistých obličejů útočícího rytířstva, párou vyletující z nozder vyšňořených koní a dalšími atributy neodvratného střetu. Rytířům by bylo možno číst z kukučů, že přes ty usmolence se stačí přehnat a koňská kopyta udělají práci sama. Jenomže filmařský kečup by tekl takřka výhradně z prostřelených kyrysů šlechty a koně, splašení střelbou husitských tarasnic, by na zemi nechávali prochladnout a nastydnout své těžké pány.

O bitvě samotné toho historikové vědí poměrně málo, proto se omlouváme, že jsme se dopustili jistého zlehčení neblahé události. První historické použití vozové hradby ale nezpochybňuje nikdo. S trochou nadsázky by se dalo říci, že Nekmíř je díky zmíněné bitvě jednou z nejvýznamnějších obcí tohoto období našich středověkých dějin. Pokud by rytířská jízda Žižku přemohla, husitské války by mohly skončit brzkou porážkou povstání. Což by se jistě líbilo onomu Hynkovi z Nekmíře, který ovšem toho dne padl.

Pokud dorazíte do Nekmíře a dáte se úvozovou cestou k místu, kde Klub českých turistů zavěsil pamětní tabulku, zjistíte zde sice, že k bitvě došlo 2. prosince 1419, jenomže většina historiků se dnes přiklání spíše k tomu, že se masakr konal až v lednu 1420. Bezpečně víme alespoň to, že byla zima, že Žižka zvítězil a že nekmířskou tvrz pobořil. Co nám jaksi nesedí, to je místo bitvy.

„Žižka válčil tady nahoře,“ zasvěcuje nás do místopisu paní Vlasta Kliková a překvapuje nás novou informací: „Tam se říká Na Rusech.“

Zaujati hned pátráme po původu takového pojmenování.

Žena nezaváhá: „Nó, asi museli taky holt ty Rusácí tu bejt... asi už tenkrát,“ naráží nejen na více než dvacetileté „dočasné“ setrvání sovětské armády na našem území po roce 1968. V okolí se totiž traduje, že v napoleonských válkách tu padli vojáci ruské národnosti a byli na tomto poli pochováni. Při kopání základů pro rodinné domky tu prý dokonce byly nalezeny zbytky rakví a lidské kosti. Je to ale jen vyprávěnka. V době napoleonských válek nedošlo v Nekmíři ani v okolí k žádné bitvě, ale měli zde ležení ruští vojáci, kteří tady pochovali kamarády. Ale zpět k Žižkovi.

„Klub turistů dal pamětní desku směrem na Všeruby (za zámkem) v Nekmíři – na horizontu v polích,“ ukazuje pan Josef Pangrác tím směrem, kde je na stromě dřevěná tabulka, a upozorňuje, že existuje i další názor, kde mohlo k bitvě dojít: „Mělo by to být na takzvané Smrtelnici, což je směrem na obec Tatiná vlevo nad pomníkem Jana Nepomuckého. Hned za ním je velikánské pole a někde na něm – kde přesně, to nevíme – se ta dvě vojska měla utkat.“

Turisté jsou většinou spokojeni, že se mají u čeho vyfotit. Pro nekmířské obyvatelstvo je to ale místní záhada. Pan Pangrác dává přednost druhé variantě místa bitvy.

„Podle čeho se to jmenuje Na Smrtelnici, to nevím, ale není to tak zajímavé jako místo nedaleko odtud, kde se říká Na Kobylce. Při práci na polích a při údržbě lesa tam byly vyhrabány kosti koní. Z toho je podle historiků prokazatelně dáno, že tam byli pochováni koně padlí při bitvě,“ dodává Pangrác.

Po původní tvrzi už v Nekmíři mnoho nezbylo. Místo ní vyrostl zámek, který je nyní v bídném stavu. V jeho areálu si lidé za peníze hrají na moderní bitvy s pistolkami naplněnými potravinářským barvivem. To spolehlivě označí „zastřelené“ hráče. Že by genius loci? Snad. Střílení k Nekmíři tak nějak patří. Snad jen při výkladu názvu obce se palby od boku vyvarujeme.

Místní jméno Nekmíř končí měkkou souhláskou. Z toho se dá usuzovat, že je obec pojmenována podle jména svého zakladatele a že k původnímu osobnímu jménu Nekmír nebo Nekměr se přidala přivlastňovací přípona -j?. Čím si Nekměr toto jméno zasloužil? Podle starších bádání by mohlo souviset se srbským osobním jménem Něgomir. Komponent mir dříve znamenal svět (někdy však i přídavné jméno „velký“) a Něgo- se relativně běžně objevuje ve slovanských osobních jménech. Máme kupříkladu jména Ubyněga, Mironěga, Dobroněga a další, ve kterých ono -něg(a) najdeme. Starý význam výrazu něga byl zřejmě „ovzduší laskavé péče“. Spojitost mezi jménem Nekměr a Něgomir se však zpochybňuje. Novější výzkumy upozorňují na podobnost polského místního jména Niechmirów (v historických zápisech Nyekmirov) a na české místní jméno Knířov, jehož některé staré doklady nemají –n-, ale –m-. Osobní jméno Kníř, z něhož místní jméno Knířov vzniklo, se vykládá jako „člověk s chmýřím na hlavě nebo bradě“.

Vyprávění o Nekmíři uzavřeme něčím temným a hlubokým. Nebude to zpráva o tom, že na zámku straší (prý je to pravda), ale o tom hrozném objevu, který se dostal do kroniky obce Nekmíř v roce 1925: „Půda zdejší chová dosti velká ložiska černého uhlí, které ale nemůže býti náležitě využitkováno, poněvadž vzdálenost železniční trati je přílišná a dolování by se nevyplácelo.“

Až jednou přijde energetická krize, budou doly v Nekmíři vyloženou trefou do černého. To se tu bude také bojovat – o pozemky, o ekologii a bůhví o co dalšího. Jedno je jisté: ať to bude za sto, nebo tisíc let, vzpomínka na toho chlapíka, který u Nekmíře s jedním okem přelstil obrovskou přesilu, bude živá i nadále. Vždyť i on měl koneckonců černou minulost. Ale ani jako loupežník si nevydobyl tolik slávy jako vojevůdce, který do boje zapojil i rozhrkané trakaře.

Snímky Marek Janáč