|
|
 Vladimír
Karfík, publicista
Jakéže Vánoce?
Když jsem se počátkem devadesátých let poprvé ocitl na sklonku
podzimu za západní hranicí, ustrnul jsem údivem: neposunul se
o těch pár kilometrů západním směrem sám čas? Vždyť do Vánoc
zbývaly celé týdny, a ulice už vánočně vyzdobené,
z reproduktoru zní vánoční hudba, a začal už vůbec advent?
Možná ne, určitě ale začaly konzumní Vánoce. Zprvu jsem si
myslel, že to způsobil ten pozlátkový Salzburk, město, které
Thomas Bernhard tak nenáviděl, ale v ostatních městech to
nebylo o mnoho jiné.
Vzpomínám přitom na naše chudé Vánoce nedlouho předtím, a
přece mi už tehdy připadaly upocenou shánčlivostí příliš
konzumní. Co teprve když se ocitneme na ulici dnes! Hranice se
posunula ze Západu na Východ neuvěřitelně rychle. Vždycky mi
vadila ta náhrada vánočního klidu a rodinné a lidské pohody za
shon a hluk. Chápal jsem to jako zaplňování prázdna, ale dnes?
Že by prázdno ještě hlubší, že se do něj vejde tolik zbytných
předmětů a hadrů?
Letos tu nevoli pociťuji doposud snad nejsilněji. Prohlédl
jsem si v obavách i program předvánočního rozhlasového týdne.
Přece jsem vždycky čekal na příležitost, kdy rádio bude smět
vysílat duchovní hudbu, jenom těch koled bývalo nad míru,
protože je zaštiťoval výron lidového ducha a tvořivosti. Proč
tedy ta nervozita! Proč ta obava, že mi kdekdo bude ordinovat
nejen všeobecnou náladu, ale i spotřební chování. Tentokrát za
to nemůžou jenom kupčíci v chrámu, a že těch kupeckých chrámů
přibývá!
Dobře vím, čím to je. Možná neprozřetelně jsem se zrovna
v prosinci začetl do knihy, která mě vrátila do válečných let,
otevřela východní frontu, nikoli v přímých bojích, ale v dění
za frontou, kde jednotky SS zabíjely zbylé obyvatelstvo, Židy,
Cikány, lidi podřadné rasy, a také vzdělance. Ostatně velitelé
SS byli sami v překvapivém procentu akademicky vzdělaní lidé,
nejen lékaři, ale právníci, filologové s literárním zázemím.
Téměř devět set stran hustě psaného textu vyrůstá ve
velkolepý, faktograficky i topograficky přesný román o síle
lidského zla. V závěru na ústupu, vlastně na útěku v jedné
pomořanské vesnici v kostelíku sedí za varhanami stařec,
pruský důstojník z první světové války a hraje třetí
kontrapunkt Bachova Umění fugy: „Všechno mohou zničit, ale
tohle ne, to je tu navždy: bude to pokračovat, i když přestanu
hrát,“ říká doktoru Auovi, vypravěči románu. Ten cítí, jak je
to úchvatné, ale nesnesitelné. Co udělá? Zastřelí ho.
Leckdo by mohl říci: Co nového je možné ještě o vraždění
miliónů lidí sdělit? Nad umučenou, visící dívkou si vědoucí
vrah Aue říká: „Aha, takže tím ten příběh konečně končí,
myslíte si určitě. Ale není to tak, on totiž pokračuje“.
Kdo věnoval čas románu Laskavé bohyně Jonathana Littella
(název převzat z Aischylovy Oresteie), dlouho nebude klidně
spát. A na Vánoce se bude dívat jinak. I biblické děje,
zvláště o Vánocích zlidovělé a polidštěné, budou padat do
hloubek lidského vědomí úplně jiné.
Ale i v rozhlasovém vánočním programu mi něco rezonuje:
především to byla četba na pokračování z Elie Wiesela Všechny
řeky spějí do moře, budou to nedělní Židovské duchovní zpěvy
v proměnách staletí, sefardské a aškenázské zpěvy. K tomu pak
četba z provokativního katolického myslitele Léona Bloy. Čekám
i na vánoční den Euradia, který v jediném dni a v pěti
koncertech shrne hudební projev od Iberského poloostrova (15.
až 17. století) přes baroko Střední Evropy až po raně barokní
hudbu luteránskou.
Takže přece jen něco z vánočních programů vedle účinku
Littellova románu obstojí.
Ale ta kniha vězí v těle jako hřeb. |
