|
|
Akademici v nové interpretaci
Galerie hlavního města Prahy představuje ve výstavních
prostorách Městské knihovny pozapomenutý stylový fenomén,
jakkoli pojem stylovosti je v tomto případě relativizován; zde
nahlížené akademizující tendence prošly totiž od svého vzniku
ve druhé polovině 19. století procesem silného výrazového
rozmělňování. Výstavu s názvem Bytosti odnikud: Metamorfózy
akademických principů v malbě 1. poloviny 20. století
kurátorsky připravila Marie Rakušanová a zhlédnout ji lze do
1. února.
Jev, jejž výstava podchycuje, si v současnosti přirozeně
vyžádal proměnu uměleckohistorických kritérií, neboť byl již
několika generacemi – ať už po zásluze či pohříchu –
ignorován. Až donedávna jsme totiž jaksi mimovolně akceptovali
stávající, „pokrokový“ koncept kontinuity vývoje umění. Prvá
polovina minulého století byla v tomto smyslu chápána jako
širší modernistický rámec zahrnující v sobě posloupnou řadu
jednotlivých „-ismů“. Že vedle nich koexistovaly i
akademizující malířské tendence z dob minulých, bylo možno
nazřít snad jen v soukromí: prostřednictvím donedávna (a snad
i dosud) přežívajících interiérů původních středostavovských
domácností s obrazovou výzdobou klasických formátů krajin,
zátiší, dětských portrétů (dnes už téměř zcela vymizelých), a
především malířských aktů.
 Právě
ženské akty také vytvářejí nejpočetnější žánrový soubor na
této výstavě v množství až tíživém, prozrazujícím, že již
v době jejich vzniku, tedy v éře paralelního rozmachu
výrazových prostředků fotografie, byly chápány jako sémanticky
nadbytečné až protismyslné. (Ostatně právě tato jejich
výrazová „nedostatečnost“ se stala zástupným důvodem ke vzniku
zde připomenutých, ve své době velmi populárních lascivních
kresebných cyklů na ožehavé hranici karikatury a pornografie).
Nejenom aktům, ale i podobiznám, zvláště ženským, svědčila
tehdy hladkost akademické malby, její idealizující verismus,
ale i sladkobolná sentimentalita.
Povahu těchto jen zdánlivě realistických tendencí lze na
výstavě konfrontovat s rodícími se obrazovými formami tehdejší
populární kultury. Vyprazdňování tradičních obsahů pojmů, jako
je alegorie, personifikace a mytologie, je zde připomínáno v
souvislosti s růstem obliby komerčních fotografií, ilustrací a
selankovitých prvorepublikových českých filmů. S potřebami
těchto žánrů je spjata sociální adorace především ženské
nahoty; v předchozích stadiích akademismu, odvozeného od
klasicismu, potažmo antiky, měl svou nezastupitelnou a ideově
funkční hodnotu akt mužský (znovunalézající svou působnost
v sokolském ideálu zdravé síly).
Přínosem výstavy je i podchycení proměny uměleckohistorického
náhledu na výtvarné tendence, jež nastoupily po změně
politického systému v naší zemi právě v polovině minulého
století, tedy prolnutí konzervativního akademizujícího
malířského výrazu do vyžádaných forem socialistického
realismu, jenž se právě proto stal stylovou chimérou:
zaštiťoval se pokrokem a vývojem, paradoxně však navazoval na
ty nejkonzervativnější tendence. Však se také právě alegorie,
bytostně spjatá s výtvarným klasicismem a poté s akademismem,
objevila znovu v padesátých letech, nabita ideologicky
agresivním obsahem.
Cílem této výstavy zajisté není akademismus v malířství
kulturně rehabilitovat. Na modernisticky kritickém negativním
hodnocení „salonní malby“ není dnes zapotřebí nic zásadního
měnit. Ostatně samotné divákovo pobývání v prostředí
„nebezpečného bezpečí“ potenciálního kýče mu snad, jaksi
mimoděk, umožní zpětně ocenit potřebnost oné výtvarné
revoluce, jež – paralelně k době vzniku těchto obrazů – učila
diváky vidět, vnímat a cítit moderně.
Jaroslav Vanča, scenárista a pedagog FAMU |
