|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Knihovna
K nábytku vlastně ani zcela nepatří.
Že je ze dřeva, je spíš shoda okolností, ne nezbytnost.
Od stolů, židlí, gaučů a pohovek se liší už svou povahou. Ač
je nehybná, nutí nás často k tomu, abychom se zvedli ze židle
či z křesla a vydali se do její blízkosti.
Postáváme před ní, natahujeme se a krčíme. Občas lezeme na
židličku a někdy si před ní dokonce klekáme. Ne proto abychom
ji o něco prosili, ale abychom našli knihu, kterou jsme se
rozhodli znovu otevřít a která se samozřejmě podle zákona
schválnosti nalézá na nejspodnější polici.
Knihovna má moc a dovede ji využít.
Jsou lidé, kteří se chtěli přestěhovat, ale neudělali to –
kvůli knihovně. Nechlubí se tím, někteří to dokonce tají. Jiní
chtěli opustit město, ale stačil jeden pohled na přeplněnou
knihovnu a bylo po rozhodnutí.
Jsou lidé, kteří chtěli dokonce odejít ze země, emigrovat a
žít někde jinde. Zařídili vše, co bylo nutné, ale když se
zadívali na svou knihovnou a představili si, co je čeká,
zrušili plány a zůstali doma.
Kdo má rád knihy, ten knihovně snadno podlehne. Často si
namlouvá, že knihovnu vlastní, ale je to pouhá iluze. Naopak –
knihovna vlastní jeho.
Znám manžele, kteří se rozhodli, že některé ze svých za mnohá
léta nashromážděných knih vyřadí a darují. Obcházeli po
několik týdnů svou knihovnu a zkoumali, které knihy darují. Po
dlouhém přemýšlení dospěli nakonec k závěru: vyřadili šest
svazků. Žena však odmítla vyřadit knihy, které vybral manžel,
a ten zase nesnesl pomyšlení, že by se obešel bez knih, které
vybrala choť. Nakonec usoudili, že těch pár knih už nehraje
roli, a nevyřadili nic.
Knihovna klame tělem.
Může být z obyčejného dřeva, může se už hrbit pod letitým
nákladem, čtenář ji však nevnímá jako pouhý kus nábytku. Stůl
nebo židli dokáže lehce nahradit, ale zakládat znovu knihovnu,
to si neumí představit.
Pouhý pohled na knihovnu probudí vzpomínku na chvíli, kdy jsme
ji zakládali. Kolik knihy tehdy stály, kolik jsme měli peněz,
kolik nám bylo let.
Stačí jeden pohled a objeví se vzpomínky.
Antologie přibyla k narozeninám, ten román hned vedle o
Vánocích a velká monografie o polici výš je objev z
antikvariátu.
S člověkem má knihovna něco společného: čím je starší, tím víc
se do ní vejde vzpomínek.
Někdy vyžaduje knihovna fyzickou práci. A často dokonce
opravdovou námahu. Vůbec přitom nezáleží na tom, zda obsahuje
náročnou literaturu, nebo jen tu lehkou.
Měl jsem strýce, který trval na tom, že jeho knihovna musí
zůstat stále stejná. Odmítal ji rozšířit. Nechtěl ji měnit.
Proto musel časem ukládat knihy do dvou řad za sebou. Kdykoli
se rozhodl sáhnout po nějaké knize, byl nucen nejprve
odstranit všechny svazky z první řady, aby se dostal ke druhé.
Byla to náročná práce a strýc brzy zjistil, že sám už na úkol
nestačí.
Musela mu pomáhat teta. Dostat se k určité knize se stalo
obřadem.
Mezi přibuznými kolovala informace, že kdykoli strýc zatouží
po nějaké knize, vstává s tetou už za úsvitu, aby se
k vytouženému svazku dostal. Nevím, zda to byla pravda, ale
docela bych tomu věřil.
Jednou jsem ty dva zastihl v pokoji plném knih. Ležely na
stole, na židlích i na gauči. Strýc s tetou byli unavení, ale
šťastní. Měli k tomu důvod. Právě se jim podařilo dostat
z knihovny jednu příručku. Titul si pamatuji dodnes – O
svobodě počínání.
Mám rád knihovnu, v níž se vyzná jen ten, kdo s ní žije.
Připomíná věrného psa, který poslechne jen svého pána. Stačí
říci v duchu „Přines!“ a už místo klacíku nabídne knížku,
kterou člověk právě hledá.
Mám také rád knihovny, které vznikly spontánně. Studentské
nebo ty, které patří mladým manželům. Nebývají vždy ze dřeva.
Často jsou z prken, z cihel nebo z bedniček na zeleninu. Jsou
skromné, ale lidé, kteří si je pořídili, rádi čtou.
Zvláštní sympatie pak chovám k malým knihovničkám, které
bývají na toaletě. Pozoruhodné je, že o těchto knihovničkách
se moc nemluví. Jako by se nehodily do lepší společnosti
v obýváku. Myslím si, že je to nefér. Vznikají přece
z jediného důvodu: z chuti vracet se k zamilovaným příběhům.
Knížky, které tu najdeme, patří často k těm nejoblíbenějším.
Přiznám se, že tajně doufám, že jednou budu mít takové štěstí,
že na tomhle místě najdu některou svou knížku. Pěkně ohmatanou
a opotřebovanou.
Jsem si jist, že až se mi to přihodí, opustím tento prostor
hrdě.
Má chůze se bude v tu chvíli podobat krokům těch, jimž se
právě dostalo nejvyšší pocty. |
