Číslo 52 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Luďkem Munzarem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 




 



Světoobčan starostmi, Čech jako člověk...

Olga Scheinpflugová charakterizovala Karla Čapka těmito slovy: „Světoobčan starostmi, Evropan kulturou a Čech jako člověk.“ Čapka někde uvnitř jistě těšila jeho světovost, ale hlavní poslání viděl v péči o půdu domácí. Svou zem považoval za hlavní tepnu svého srdce, vděku se však za svého života příliš nedočkal. Málokdo musel snést tolik urážek a útoků. A přece čas vykrystalizoval vzpomínku na něj v zářivý a nehasnoucí odlesk.

Osudový 25. prosinec

Karel Čapek s TGM a prezidentovou dcerou AlicíNa Boží hod vánoční tragického roku 1938 přišla ta kritická chvíle. Byl večer, šest hodin čtyřicet tři minuty. Celá země žila ve stínu mnichovské dohody, jako by měly  vánoční strom zdobit rampouchy napětí a slzy nejistoty. Už dlouho se zesláblé Čapkovo tělo bránilo horečkám, silné rýmě a dávivému kašli. Už kolik dnů mu jeho nemocná páteř nedovolovala ležet. Seděl obklopen polštáři, se stráží kyslíkové bomby u hlavy postele. Přestával vidět. Bůhví proč dostal najednou nápad, že se ještě chce dotknout země. Ale slabé tělo to nedovolilo. Skácel se k zemi.

Za dva týdny by byl slavil devětačtyřicátiny. Zemřel člověk, který patřil k ruchu stavby první republiky jako málokdo. A najednou se v rozrušené době nenašlo místo, kde by mohla být jeho rakev k rozloučení vystavena. Dveře Pantheonu Národního muzea i Národního divadla, které z Čapka-umělce dlouho žilo, zůstaly uzavřeny a na zlaté kapličce nebyl ani vyvěšen černý prapor.

Ještě 8. prosince naposledy přijel s Olgou na Strž, na své letní sídlo, aby jí ukázal, co se tu od podzimních záplav změnilo. A také aby se pochlubil, jak nejen řemeslníci, ale i on sám s přítelem Ferdinandem Peroutkou přiložil ruku k dílu. Jenomže právě tady nastydl. A přišlo to nejhorší. Měl oslabené tělo i duši. Příliš dlouho trvalo štvaní anonymů a bohužel i bulvárního a pravicového tisku a představitelů katolické inteligence. Čapek byl unaven tím dlouhým burcováním velmocí, voláním po obranných silách lidské společnosti, ve které věřil. „Asistujeme jednomu z největších kulturních debaklů v dějinách světa; jeden celý národ, jedna celá říše přistoupila duchovně na víru v živočišnost, v rasu a podobné nesmysly; celý národ s univerzitními profesory, faráři, literáty, lékaři i právníky!“

Bratři Karel a Josef si i v dospělosti dovedli hrát jako malí kluciNechápal to. To byla největší rána, kterou dostal. Na konci listopadu za ním přijel na Strž anglický žurnalista magazínu Esquire, aby mu nabídl odjezd na „mírový ostrov“. Doma, vysvětloval mu, to s vámi dobře nedopadne. Jen vrozená slušnost velela hostiteli odpovědět mírně, leč jasně: „Nic nechci a nic nepotřebuji. Co jsem chtěl, není. Co jsem potřeboval, bylo mi vzato. I Anglii jsem měl rád. Mr. Chamberlain mi ji vzal. Můžete mi vrátit mou zem? My country? Proč se o mne zajímáte, jestliže jste se v Mnichově nezajímali o mou zemi?“ Se stejnou odpovědí se vrátila domů i novinářka Erika Mannová, ačkoliv to byl právě Karel Čapek, kdo nabídl Mannovým úkryt před fašismem.

Snad ještě zbývá říct, že když si v březnu roku 1939 přišlo pro Karla Čapka gestapo, byl již tři měsíce po smrti. Německá tajná policie ho zapsala na třetí místo v seznamu nejnebezpečnějších Čechů.

Hlas moudrých ať je slyšet...

Je velká škoda, že v rozhlase máme jen jeden jediný záznam Čapkova hlasu. Je to jeho poselství nejvýznačnějšímu indickému básníku moderní doby Thákurovi, právě z osmatřicátého roku. Čapek nechtěl mluvit před mikrofonem, byl to výraz jeho plachosti. Opakoval, že on byl stvořen pro slovo psané, ne mluvené. Přesto ale připravil pro rozhlasové vysílání třináct přednášek a projevů, které četli hlasatelé. Ještě v roce 1993 se našel rukopis Čapkovy rozhlasové relace Neznám tě..., která už ale nebyla nikdy odvysílána.

Karel Čapek přitom patřil k náruživým posluchačům rozhlasu. Rád totiž psával při zvukové kulise. Večer lovíval na evropských stanicích koncerty vážné hudby. Jeho zájem se projevoval i i tím, že občas psal do Lidových novin sloupky, které se rozhlasu týkaly. Tak svým způsobem vstoupil i do rozhlasové historie. S láskou popisoval vrnění krystalky a první témata jeho zamyšlení se týkala cesty rozhlasu od atrakce ke kulturní hodnotě. A nebyl by to ani Karel Čapek se svým seismologickým mozkem, aby se nezamýšlel nad pohledem do daleké budoucnosti, nad možnostmi a posláním rádia. Vyslovil mu také takovouto poklonu: „Krom jiných věcí je rozhlas to, co v nás posiluje vědomí jednoho velikého a společného světa a budí v nás důvěru, že jsou a mohou být svazky, jež překračují hranice států. Umožňuje světoobčanskou výchovu, když organizuje světový kongres lidí sedících každý u svého krbu, a přece si podávajících ruce v bližším a bližším poznání.“

Brzy po začátku třicátých let začala Karla Čapka zvlášť zajímat politická problematika doby, a tak navrhoval i vysílání v němčině a varoval: „Nevím, jak dlouho se ještě budeme tvářit, že je nám lhostejno, co poslouchají tři miliony našich Němců. Rozhlasovým vlnám nemůžeme zavřít hranice. Mohli by si navyknout, řekl bych, poslouchat demokratičtější intonace, než jaká jim dnes a denně řinčí do uší. Kdybych byl naše vláda, vypiplal bych tento německý a mezinárodní rozhlas dokonce se zvláštní láskou a moudrostí, aby byl z toho nejvyššího a nejušlechtilejšího, co si razí cestu evropským prostorem, tou nejvyšší anténou evropského ducha.“ Přípravy na takovéto vysílání skutečně začaly na novém mělnickém vysílači a v budově Národního domu v Praze-Karlíně. Bohužel pozdě. Po okupaci skutečně začaly vysílat německy, ale docela jinak, než jak by si byl přál Karel Čapek.

Ze Strže až do Sappora

Sedmdesáté výročí smrti vzácného člověka dalo podnět k významnému kulturnímu počinu. Památník Karla Čapka na Strži u Dobříše připravil putovní výstavu vysoké úrovně, připomínající jeho život, dílo a dobu. Dvacet tematicky členěných panelů plných dokumentů, fotografií a citátů tvoří celek s poetickým dokumentem o Karlu Čapkovi z dílny režiséra a scenáristy Josefa Císařovského. Pracovnice památníku Kristina Váňová a Zuzana Hutňanová získaly ke spolupráci nejen Středočeský kraj, ale i ministerstvo zahraničních věcí, Památník národního písemnictví, Národní a Náprstkovo muzeum, Muzeum bratří Čapků v Malých Svatoňovicích i Západočeské muzeum a galerii v Plzni.

Práci na skalce Karel Čapek milovalVýstava má několik jazykových verzí, a tak se mohla vydat i do světa. Dostávají ji k dispozici pro svá kulturní centra všechny naše zastupitelské úřady. Jako první byla ke zhlédnutí v Drážďanech a naše velvyslanectví v Německu se postaralo o to, že už má naplánovanou trasu až do roku 2010, kdy skončí v Berlíně. V únoru 2009 – v době řízení Evropské unie Českou republikou – bude slavnostně otevřena rovněž v Bruselu. Zvláštní zájem o výročí úmrtí Karla Čapka projevila japonská Univerzita Hokkaidó a jako první v Asii uvedla výstavu v Sapporu. Japonsko, země nejdokonalejších humanoidních robotů na světě, chová k autorovi díla R. U. R. velkou úctu. Však se také robot Asimo při své návštěvě Prahy poklonil Čapkově památce. Univerzita Hokkaidó nechala také jako jediná z vlastní iniciativy vytisknout v japonštině i výpravný katalog zachycující všechny výstavní panely i s vysvětlivkami.

Kolektiv Západočeského muzea v Plzni pod vedením Františka Frýdy zase doplnil výstavu řadou drobných předmětů od buzoly a starých gramofonových desek až po oblečení a tornu, ba i kaktus, jaký měl Čapek rád. V Plzni objevili dokonce Čapkovu korespondenci s místním divadlem týkající se uvedení jeho hry.

V Praze výstava probíhá v Památníku národního písemnictví, v únoru bude v Národním muzeu a odtud se přesune do Písku. Celý příští rok bude také v Brně. A v současné době ji prezentuje i Státní vědecká knihovna v Hradci Králové.

Čapkovo poselství dnešku

Myšlenky velkého spisovatele jsou stále živé. Jako by je psal dnes. Bohužel to ukazuje, že lidé se příliš nemění. Dovolte mi na závěr dvě, které jsou pro současnost jako ušité.

Desky katalogu, který k Čapkově výstavě zpracovala Univerzita Hokkaidó v SapporuTa první: „Parlament není naší tribunou, nýbrž zbytečným a nedůstojným předstíráním veřejné kontroly nad politickým handlem. Ponižuje nás, že volíme poslance, kteří v praxi nejsou našimi poslanci, že naším jménem jsou dělány zákony a reformy, které nejsou dobrými zákony a reformami. Ponižuje nás přízemnost politického jednání a samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají názor, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Jsme velmi bezmocní, ale je nás mnoho. Nemáme nic než ten svůj hlas, pokud i ten nám koaliční demokracie nevezme. Avšak i ten bezmocný hlas znamená mnoho, neboť jím dáváme mravní souhlas, aby věci zůstaly při starém, nebo aby se přese vše zkusilo změnit je.“

Ptáte možná – jak na to? A to je ta druhá myšlenka: „Buď vás absorbuje politika vaší strany, nebo vás absorbuje ukrutná námaha vyhnout se všemu stranictví; v obou případech ztrácíte líbeznou a spontánní svobodu ducha. Buď sám děláte politiku, a pak jste ztracen; nebo ji neděláte, a pak jste otráven. Utečete-li před politikou, jste zbabělý a netečný; děláte-li politiku reální, jste stranický; kážete-li politiku ideální, jste směšný. Mimoto v každém z těch případů ohrožujete po nějaké stránce republiku. Prosím, vyberte si!“ To napsal Karel Čapek v roce 1920. Nu, a to je už přece osmaosmdesát let...

Jindra Klímová, publicistka

Snímky archiv Památníku Karla Čapka ve Strži



  Pes na kolečkách
  Jak to vidí Jaroslav Vanča
 
   Plné kapsy Morrisona

   Pořiďte si
 
   Světoobčan starostmi,
   Čech jako člověk

  Téma