|
|
 Luděk Munzar,
herec
V jednom rozhovoru jste svou nejhezčí vzpomínku na dětství
spojoval právě s rozhlasem. Vyprávěl jste o tom, jak chvíle
strávené při poslechu krystalky pro vás znamenaly okamžiky
rodinné pohody…
S tou pohodou to nebylo tak jednoduché. Naše rodina byla dost
chudá a tak jsme na rádio dlouho neměli peníze. První přijímač
nám koupil strýček, a to bylo až po měnové reformě. V dětství
jsem rádio poslouchal u dědečka a babičky, ti měli
dvoulampovku Telefunken. Z ní na mě promlouval hlas
sportovního komentátora Josefa Laufera, rád jsem poslouchal
nedělní pohádky. A pak se mi vybavují také břeskné výkřiky,
povely a hysterické řvaní Adolfa Hitlera, které znělo
z rozhlasu, když jsem byl jsem malý kluk – narodil jsem se
v roce 1933. Vůbec jsem tomu nerozuměl, jen jsem tušil, že se
blíží válka. Když už jsem chodil do školy, vyrobil jsem si
krystalku. Můj strýček, moc šikovný kutil, vlastnil sluchátka
a ty mi půjčoval. Já je dal na talíř, celá rodina se sesedla
kolem nich a poslouchali jsme. Ta jistá intimita, kterou jsem
při poslechu zažíval, mě pak provázela i v dobách, kdy jsem
v rozhlase začal pracovat jako herec. Ve studiu jsem si
vždycky zhasnul hlavní světlo a rozsvítil malou lampičku.
Navozoval jsem si představu té blízkosti s posluchačem, kterou
jsem pociťoval v souvislosti s rozhlasem v dětství.
Vzpomenete si, kdy jste stál před mikrofonem poprvé?
Na podzim v roce 1952. Točili jsme literárně-publicistickou
montáž o Vyšehradských jezdcích. Mým partnerem byl František
Kreuzman a můj první honorář činil čtyřicet osm korun šedesát.
To si pamatuju do dneška.
Jedna z nejstarších nahrávek s vámi, kterou je možno najít
v rozhlasovém archívu, je převzatá inscenace Čapkovy Bílé
nemoci z Národního divadla z roku 1958. Hrál jste roli
novináře. Do Národního divadla vás přivedl Alfréd Radok, je to
tak?
Ano. Vlastně mi tu nabídku tlumočil Miloš Forman, který dělal
Radokovi asistenta při natáčení filmu Dědeček automobil, kde
jsem hrál Frantíka. Ale já odmítnul. Připadalo mi jako příliš
velká troufalost, abych rovnou ze školy šel do divadla, které
odjakživa bylo – nevím, jak je tomu dneska, ale já to tak
cítil – metou českých herců. Režisér Radok se na mě za to
tehdy dost zlobil.
Uběhla ale jen jedna sezóna, jako šéf činohry Národního
divadla nastupoval Otomar Krejča a nabídku angažmá zopakoval.
Tehdy jste už neodolal...
Nejprve jsem dostal roli ve hře Zlatý kočár, kterou režíroval
Alfréd Radok, alternoval jsem se Slávkem Sejkem. Pak se začal
zkoušet Osbornův Komik. To už jsem byl řádným členem souboru.
Nastoupil jsem na podzim roku 1957, o čtrnáct dní dřív než
Radovan Lukavský.
Dědeček automobil, při jehož natáčení jste se setkal
s Alfrédem Radokem, byl váš první film?
Ne, první byl Dalibor v režii pana Kršky. Došlo k tomu tak, že
jsem jel dělat kamerové zkoušky do komparsu, který měl v opeře
představovat prostý lid. Byl jsem kluk z venkova, neznal jsem
Prahu, strastiplně jsem se probojoval na Barrandov, tam mi
dali kostým a poslali mě do maskérny, kde se mě ujal maskér
Milan Jandera. Tehdy jsem netušil, že se s ním ještě mnohokrát
setkám, že mi bude dělat složité masky, například Leoše
Janáčka ve filmu Lev s bílou hřívou nebo Jakuba skláře.
Narazil mi paruku, které se říká „hund“, ani jsem se nestihnul
podívat do zrcadla, brali nás jako na běžícím pásu. Když jsem
se pak konečně uviděl, řekl jsem si, že ze mě filmový herec
nikdy nebude a chtěl jsem jít domů. Jenže už mě volali do
studia. Tam lidí jako na pouti, kamery, reflektory jako na
hradecké přistávací dráze… Rozestavili nás a přišla Janička
Rybářová – tehdejší idol, hvězda, která už měla za sebou
Stříbrný vítr. Pustili playback, ona jako zpívala, procházela
kolem nás komparsistů a u každého se zastavila. Když přišla ke
mně a zpívala tak smutně, přišlo mi jí líto. Tak jsem se do
toho vžil, že jsem ji vzal za ruku a pohladil jsem ji. Vtom se
ozvalo Stop! Režisér Krška přišel ke mně, plesknul mě přes
ruku a povídá: Nesahejte na ni! Tak skončila scéna a taky
Munzarovo filmování. Říkal jsem si: No nic, budu zase chodit
pást husy a štípat dříví, budu doma u maminky a stanu se
pilotem, jak jsem vždycky chtěl… Sundal jsem kostým a paruku,
s nikým jsem se nerozloučil a odešel jsem z ateliérů.
Takže vás do toho komparsu nevzali?
Do komparsu ne. Připsali pro mě němou roli panoše. Nejprve
jsem si myslel, že je to nějaký žert. Nebyl. Najednou se ke
mně chovali úplně jinak, vozili mě služebním autem, šili pro
mě kostým… A při jedné kostýmní zkoušce mi Mistr Ferdinand
Vácha, kostýmní výtvarník – byl to takový jemný člověk
s jemnými gesty a šátečkem u krku – povídá: Mistře, nezlobte
se, já vám to musím říct, já se tím hrozně trápím! Já jsem tak
šťastný, že vám Václav dal tu roličku. Víte, já chci, abyste
se to dozvěděl ode mě a ne od nikoho jiného. Když se
v projekci promítaly ty kamerové zkoušky a objevila se vaše
tvář, já jsem se bohužel nezdržel a řekl jsem: Václave, kde se
ti podařilo najít něco tak ošššklivého? A z vás je takový
půvabný pán! – Tak takhle začala moje filmová kariéra.
S Krškou se pracovalo výborně. Nemohl jsem si přát lepší
začátek.
Jitka Škápíková, redaktorka ČRo 2 – Praha
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 16. 12. |
