|
|
 Ivan
Němec, publicista
Ferdinand Vaněk v policejním obludáriu
Výborný nápad měl dramaturg Hynek Pekárek, když do několika
týdnů jdoucích po sobě poskládal hry, v nichž vystupuje
postava Ferdinanda Vaňka, kterou na svět přivedl Václav Havel.
V době, kdy dramatik nemohl dobrodružství svého zdvořilého
intelektuála dále rozvádět, protože byl ve vězení, převzali
jeho postavu Pavel Landovský, Pavel Kohout a Jiří Dienstbier a
každý z nich pak klonovaného Vaňka nechal ožít v nové situaci
své nové hry. Komedie Pavla Kohouta Marast se poprvé hrála
v roce 1981. Její rozhlasová úprava, které se ujala Jelena
Mašínová, měla na stanici Vltava premiéru 27. listopadu.
Více než psychologická kresba hlavní postavy je v Kohoutově
Marastu důležitější situace – ona komedie, kterou s Vaňkem
hrají tři vyšetřovatelé. Každý z nich představuje charakterově
a lidsky odlišný typ, ale ve skutečnosti jsou to tři typy
stejně odporné moci, takže navzdory své různorodosti zůstávají
ve své podstatě zaměnitelní, protože mají společný cíl:
manipulovat s vyšetřovaným tak, aby na sebe i na jiné řekl co
nejvíc. V postavách estébáků a ve způsobu, jímž vedou
rozhovor–výslech, postřehneme řadu „dokumentárních“ prvků,
které nepochybně plynou ze zkušeností samotného dramatika. Ten
svým postavám vkládá do úst nezapomenutelně pitomé dobové
fráze, které jsou stejně autentické, jako když jeho
vyšetřovatelé užívají typické oslovení prvním pádem – „tak co,
soudruh Vaněk“, při němž se člověku, který byl na vojně,
dodnes dělá nevolno. Slyšíme také vtipnou sebeironii, když
dramatik Kohout nechává v policajtském dialogu zaznívat
narážky na Kohoutovo rané prorežimní básnictví. Z osobních
zážitků vychází i připomínka aféry, kterou vyvolala zfalšovaná
fotomontáž, jež se předkládala jako doklad mravní zvrhlosti
disidentů.
Kompozičně přehlednou hru režisér Vlado Rusko výborně obsadil
a soustředil se na detailní propracování jednotlivých postav.
První vyšetřovatel je ve výborném podání Miroslava Táborského
laskavý, bodrý chlapík se srdcem na dlani, jenž svoji
chápavost a otevřenost navíc zdůrazňuje blboučkými anekdotami,
jejichž parodovaná vypravěčská technika spočívá v otázce
„znáte ten vtip, jak...“, po níž vypravěč odblábolí vlastně
dvakrát totéž. Druhého vyšetřovatele zahrál neméně dobře Jan
Vlasák; v jeho podání je to tvrdý, strohý řvoun, zdůvodňující
svou přímočarou úsečnost i nevelkou inteligenci pyšným
připomínáním toho, že je původním povoláním horník. Třetí
vyšetřovatel Antonína Molčíka je uvážlivý mistr v mazání medu
kolem úst, takřka vzdělanec s náručí široce otevřenou a plnou
slibů a nabídek; s tímto králem intrikářů stačí jen se
dohodnout. Klára Sedláčková-Ottová s chutí vytvořila postavu
sekretářky Maruš – skvělé slepičky, která trpí nadměrným
přehříváním z opakovaných pohledů do mužských podbřišků a
kvůli mimomanželským touhám málem překazí vyšetřování. Ve
srovnání s těmito herecky vděčnými figurami vyzněla postava
Vaňka (Ivan Řezáč) svou zasmušilostí, zatrpklostí a vážností
poněkud jednostrunně.
Přestože komediální šat Marastu Pavla Kohouta je úsměvný,
nezakryje zcela černogroteskní absurdnost doby takzvané
normalizace. Z hry se dnes tak stává i trpce vtipná učitelka
těch, co nezažili... |
