|
|
Lidské obludárium a věčnost
Když v roce 1922 dvaatřicetiletý dramaturg a režisér Městského
divadla na Vinohradech Karel Čapek na této scéně uvedl svou
novou hru Věc Makropulos, hrála Emilii Marty třiačtyřicetiletá
Leopolda Dostalová. V současné inscenaci hostujícího Davida
Drábka ji na stejném jevišti ztělesňuje Danila Kolářová, která
už oslavila šedesátku. Nejde o obsazení náhodné ani
nedomyšlené. Ve hře je přirozenost lidského života měřena
časem (však také vstupní a závěrečné scéně vévodí velký
ciferník). Pro Čapka recept na nesmrtelnost, kolem něhož se
vše točí, znamenal nebezpečnou standardizaci života,
omrzení a prázdnotu.
Hrdinka hry Emilia Marty to stvrzuje slovy: „Člověk nemůže
milovat tři sta let. Ani doufat, ani tvořit...“ Pro autora
byli tedy přirození lidé, kteří žili normální život a
nesnažili se obelstít smrt.
David Drábek se nepokusil hru jednoduše aktualizovat, ale lze
říci, že ji obrátil naruby jako rukavičku. Položil si/nám
otázku, nakolik jsme ještě přirození a schopní spontátnně
reagovat v síti tužeb po rychlém zbohatnutí, závratné kariéře
a požitcích. Signálem jeho poněkud „kafkovského“ výkladu hry
je (připsaný) obludný pásovec, s nímž jako s psíkem přichází
v prvním jednání Emilia Marty do kanceláře advokáta
Kolenatého.
 I
když inscenátoři hru prokrátili, v podstatě zachovává Čapkovy
reálné dialogy, mimika a gesta postav na pomezí grotesknosti
jim však dává dimenzi jisté absurdity. „Přirození lidé“ se v
dotyku s Emilií Marty – která je dle režiséra něco jako
„časová anomálie“ – totiž podivně proměňují. Přítomnost Marty
způsobuje, že se jejich tvář a pohyby deformují v závislosti
na tom, jak hloupé, odpudivé či zákeřné je jejich nitro.
Jejich soud nad Emilií je soudem nad něčím, co je přesahuje.
Ona jediná není deformovaná. Její zkušenost s bytím „nad
časem“ jí dává nadhled, který sice místy může působit jako
nedostatečná citovost (například po Jankově sebevraždě), ale
je i nadhledem nad smrtí, takže hrdinka se nakonec dokáže
„svléknout ze své dosavadní kůže“ jako z šatů a pokorně
přijmout vlastní stáří.
Daniela Kolářová hraje Emilii zprvu velmi minimalisticky,
rozhodně pro ni není ženou-vampem, ale spíš ženou bez
falešných iluzí, ženou vědoucí. Expresivita jejího výkonu se
stupňuje v průběhu hry. Vrcholným momentem je gesto, jímž
přiznává i přijímá stáří. Významnou roli v inscenaci sehrává
bohatý zvukový plán, vyvolávající pocit zákmitů vzpomínek
z dob minulých, ať připomíná praskání ohně či koňské ržání,
nebo snad třoucí se kry času… Napětí zvyšuje i znamenité
svícení.
Pro ostatní postavy je odmítnutí receptu na elixír života spíš
výsledkem strachu a kalkulu. Ovšem že při takové koncepci víra
v mladistvé Kristýnčino gesto zdravého lidství, s nímž pálí
recept na elixír života, nemůže zůstat v závěru nezpochybněna.
Jde o gesto podvodné… A tak nejen humorně, ale i nadějeplně
působí především připsané mizánscény se služkou venčící
pásovce – je evidentně vně obludária vyšší společnosti, prostě
milá a lidská…
Drábek znovuobjevil kvality Čapkova dramatu tím, že rezignoval
na realistické podání a vytvořil mnohoznačný a působivý
divadelní obraz.
Vítězslava Šrámková, teatroložka |
