Číslo 52 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Luďkem Munzarem.

 

 

 

 

 



Vánoce sbratřují i vojáky v zákopech

Snad každý bude souhlasit, že válečná jatka patří k tomu nejděsivějšímu, co lidská civilizace vymyslela. Francouzský film Šťastné a veselé (v úterý 23. prosince ve 20.30 uvede ČT 2) ozřejmuje i kořeny, z nichž vyrůstá nenávist, dovolující hnát lidi do krvavých bojů. Hned na začátku zachycuje, jak již děti jsou vychovávány k nesnášenlivosti – vidíme, kterak malý Francouz, Angličan a Němec před školní tabulí přednášejí vlastenecké básničky, jež sjednocuje jednak vypjatá národní hrdost, jednak odpor vůči „dědičnému“ nepříteli. A tuto mentalitu si s sebou přenášejí do dospělosti. Přesto o Vánocích roku 1914 došlo kdesi na západní frontě k neslýchanému činu: dosud vzájemně se ostřelující jednotky vystoupily o Štědrém dnu ze zákopů, aby během svátečních dnů odložily zbraně.

Není důležité, zda snímek Christiana Cariona vychází ze skutečných událostí, zásadní je samotná modelová situace, která nese silný apelativní náboj – sděluje, že vojáci nahnaní do zákopových bojů musí zabíjet protivníky, aby sami nebyli zabiti. Vidíme, jak ve zničené, rozryté a mrtvolami poseté zemi, jíž na obzoru vévodí ruiny zničených domů, se proti sobě zakopaly na jedné straně německé jednotky a naproti nim francouzské vojsko podporované skotským výsadkem.

Vojáci musí zabíjet, aby sami nebyli zabitiRežisér střídavě navštěvuje jednotlivé pozice, aniž by komukoli z protivníků zjednával větší sympatie. Až dojemné jsou jednotlivé stupně sbratření nedávných nepřátel: nejprve je to společné muzicírování, poté nastoupí pohřbívání padlých, posléze varování nepřátel před chystaným bombardováním a nabídka úkrytu ve vlastním zákopu, nechybí ani bohoslužba. A mezi zákopy volně přebíhá kocour jako zosobnění svobody.

Nakonec nevadí ani výrazný romantický motiv v podobě zamilované operní dvojice: žena si na nejvyšších německých místech vymůže povolení, aby mohla zavítat na frontu, kde se chce shledat se svým vyvoleným. A právě německý pěvec, jenž posléze vyleze ze zákopů, jako kdyby vystupoval na jeviště, zahájí všeobecné sblížení, jakkoli zprvu váhavé a nedůvěřivé. Dvojice téměř posvátně vnímaných pěvců (Diane Krügerová a Benno Führmann) pak spíše než svébytné bytosti připomíná ztělesnění ideje, že umění – a zvláště hudba – sbližuje. Ani v dnešní době to není poselství zbytečné...

Jan Jaroš, filmový publicista



  Pes na kolečkách
  Jak to vidí Jaroslav Vanča
 
   Plné kapsy Morrisona

   Pořiďte si
 
   Světoobčan starostmi,
   Čech jako člověk

  Téma