|
|
 Vánoce sbratřují i vojáky v zákopech
Snad každý bude souhlasit, že válečná jatka patří k tomu
nejděsivějšímu, co lidská civilizace vymyslela. Francouzský
film Šťastné a veselé (v úterý 23. prosince ve 20.30 uvede ČT
2) ozřejmuje i kořeny, z nichž vyrůstá nenávist, dovolující
hnát lidi do krvavých bojů. Hned na začátku zachycuje, jak již
děti jsou vychovávány k nesnášenlivosti – vidíme, kterak malý
Francouz, Angličan a Němec před školní tabulí přednášejí
vlastenecké básničky, jež sjednocuje jednak vypjatá národní
hrdost, jednak odpor vůči „dědičnému“ nepříteli. A tuto
mentalitu si s sebou přenášejí do dospělosti. Přesto o
Vánocích roku 1914 došlo kdesi na západní frontě k
neslýchanému činu: dosud vzájemně se ostřelující jednotky
vystoupily o Štědrém dnu ze zákopů, aby během svátečních dnů
odložily zbraně.
Není důležité, zda snímek Christiana Cariona vychází ze
skutečných událostí, zásadní je samotná modelová situace,
která nese silný apelativní náboj – sděluje, že vojáci nahnaní
do zákopových bojů musí zabíjet protivníky, aby sami nebyli
zabiti. Vidíme, jak ve zničené, rozryté a mrtvolami poseté
zemi, jíž na obzoru vévodí ruiny zničených domů, se proti sobě
zakopaly na jedné straně německé jednotky a naproti nim
francouzské vojsko podporované skotským výsadkem.
 Režisér
střídavě navštěvuje jednotlivé pozice, aniž by komukoli z
protivníků zjednával větší sympatie. Až dojemné jsou
jednotlivé stupně sbratření nedávných nepřátel: nejprve je to
společné muzicírování, poté nastoupí pohřbívání padlých,
posléze varování nepřátel před chystaným bombardováním a
nabídka úkrytu ve vlastním zákopu, nechybí ani bohoslužba. A
mezi zákopy volně přebíhá kocour jako zosobnění svobody.
Nakonec nevadí ani výrazný romantický motiv v podobě
zamilované operní dvojice: žena si na nejvyšších německých
místech vymůže povolení, aby mohla zavítat na frontu, kde se
chce shledat se svým vyvoleným. A právě německý pěvec, jenž
posléze vyleze ze zákopů, jako kdyby vystupoval na jeviště,
zahájí všeobecné sblížení, jakkoli zprvu váhavé a nedůvěřivé.
Dvojice téměř posvátně vnímaných pěvců (Diane Krügerová a
Benno Führmann) pak spíše než svébytné bytosti připomíná
ztělesnění ideje, že umění – a zvláště hudba – sbližuje. Ani v
dnešní době to není poselství zbytečné...
Jan Jaroš, filmový publicista |
