Číslo 49 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Jaromírem Hanzlíkem.

Nešidit slepou holčičku v poslední řadě!

Dědeček i pradědeček byli faráři, tatínek a strýc právníci, on sám se měl stát váženým kantorem. Jenže to nakonec dopadlo úplně jinak. V době, kdy Rudolf Pellar na brněnském královopolském gymnáziu maturoval, byly vysoké školy zavřené a než na práci „do rajchu“, to raději zkusil konzervatoř. Psal se rok 1942 a v mnoha směrech pozoruhodná kariéra herce, zpěváka, rozhlasového spíkra a překladatele právě začala.

„Nikdy v životě jsem si nepotřeboval říkat o práci, protože ke mně vždycky přišla sama,“ prozradil na sebe Rudolf Pellar v rozhlasových memoárech Osudy, které právě vycházejí knižně.

Má proč být pyšný. Soupis jeho rozhlasových rolí a účinkování v rozličných pořadech, stejně jako seznam knih, které v průběhu let přeložil společně se svou manželkou Lubou, jsou úctyhodné. Zvláště uvážíme-li, že byl ve svých nejlepších letech komunistickým režimem „odsouzen“ k nedobrovolné odmlce. Sedmnáct let nesměl pracovat v rozhlasu, deset let v televizi a k překladům se dostal pouze tehdy, pokud se některý z jeho režimně nezávadných kolegů uvolil k tomu, aby text manželů Pellarových „pokryl“ svým jménem.

Rudolf Pellar přesto soudí, že v průběhu let zlenivěl. „Člověk se má jaksi sápat po výšinách. Já jsem to ale nikdy neměl zapotřebí – a kromě toho, já se nerad sápu,“ uvádí o sobě v knize, jíž vydavatelství Radioservis odstartovalo svou novou edici Osudy.

Ve svých pětaosmdesáti letech je první pán českého šansonu, rozhlasová legenda a muž, který naučil česky hrdinu Salingerova románu Kdo chytá v žitě stále umělecky aktivní, a to ve všech oborech, jež mu osud nabídl.

Odmítnout spíš jen třikrát

První angažmá získal hned po absolvování brněnské konzervatoře. V roce 1946 nastoupil do Horáckého divadla v Jihlavě, čímž se vrátil do města, kde vyrůstal. Právě do Jihlavy se totiž s rodiči ve třech letech přestěhoval z rodného Púchova nad Váhom, kde byl jeho otec, jinak rodák z Hrubé Vrbky na Moravském Slovácku, přednostou okresního soudu. „Na zájezdy nás vozil autobus na dřevoplyn – po válce totiž nebyl benzin. Za jízdy se samozřejmě muselo přikládat,“ vybavuje si Pellar své divadelní začátky.

Za první rok v Jihlavě nastřádal tisíc korun a koupil si boty, ale především potkal svou budoucí ženu Lubu. Brzy se vzali a poohlíželi se po bytu – čekali totiž prvního ze svých tří synů. S nabídkou přišlo Slezské národní divadlo v Opavě, kde Pellar setrval až do „vítězného února“. Poté, co odmítl vstoupit do komunistické strany, byly jeho opavské dny sečteny, vzápětí se ovšem ozvalo libeňské Divadlo S. K. Neumanna a Pellarovi se stěhovali do Prahy.

Ani v Libni ale nebylo nejlépe, velká šance ovšem přišla z Karlína. Už od dob studií dobře zpívající Pellar vzal na milost operetu a pod dohledem Oldřicha Nového zvládnul konkurz. Následovalo šest úspěšných let a role v Cikánském baronovi, Polské krvi, ale i v na svou dobu odvážném muzikálu Když je v Římě neděle. V roce 1960 odešel Pellar do Divadla ABC, kde zůstal až do svého odchodu do divadelního důchodu v roce 1991.

„Rád jsem hrál Nešťastlivce v Ostrovského Lese, Tuzziho v muzikálu Když je v Římě neděle, pak to byl Firs ve Višňovém sadu v režii Otomara Krejči, ale dokázal jsem si oblíbit  skoro všechno, co jsem kdy hrál,“ shrnuje Pellar svou divadelní dráhu. Ne každá role mu sedla. „Když to vyjde, je to fajn, když ne, nedá se nic dělat – hrát se prostě musí. Dříve byl takový nepsaný zákon, že herec smí odmítnout roli třikrát. Kdyby to udělal víckrát, dostane padáka. Tak je to v životě se vším: když máte splnit úkol, který vám není zrovna po chuti, můžete s ním praštit, nebo se do něj musíte zamilovat.“

Schopen menších úkolů...

Za  rozhlasovým mikrofonem se Pellar prvně ocitl už v roce 1943, ve druhém ročníku konzervatoře. Pražský rozhlas o něj ale zprvu zájem nejevil. Když soubor libeňského divadla skládal na Vinohradské takzvané audiční zkoušky, odepsali mu, že je „schopen menších úkolů“.

Až záskok za herce, který do rádia nedorazil, tuto zdrženlivost překonal. Od poloviny padesátých let do začátku normalizace byl Pellar v rozhlase jako doma – pracoval s Přemyslem Pražským, Karlem Weinlichem, Jiřím Rollem, Josefem Henkem, Josefem Melčem i Jiřím Horčičkou.

„Pepík Henke měl pravidlo, které jsem často opakoval svým žákům na konzervatoři (ale nejen jim): Nešidit slepou holčičku v poslední řadě! To myslím vystihl geniálně,“ vzpomíná Rudolf Pellar na jednoho ze svých nejoblíbenějších rozhlasových tvůrců.

Ještě blíž měl k Přemyslu Pražskému. „O něm se říkalo, že není spokojen, dokud nedožene představitelku hlavní úlohy při zkouškách k pláči, ale ve skutečnosti to byl ohromně dobrosrdečný člověk.“ S Pražským Pellar natočil své první rozhlasové četby na pokračování – z Poláčkovy knihy Michelup a motocykl, ale také z Bassova Cirkusu Humberto. „Ta měl tenkrát velký úspěch, rád bych ji ještě někdy slyšel, protože jsem ji dělal s velkou chutí,“ vzývá archivy muž, o jehož rozhlasovém prokletí svědčí na tři tisíce záznamů ve fonotéce.

Přeložili Luba a Rudolf Pellarovi

Překladatelem se stal Rudolf Pellar tak trochu shodou okolností. Manželka Luba uměla dobře anglicky a když zůstala v domácnosti s dětmi, zkusila překládat a k angličtině vedla i svého muže. Nakonec se do překládání pustili spolu. Díky Ladislavu Fikarovi, řediteli nakladatelství Československý spisovatel, získali v druhé polovině padesátých let první zakázku – novelu Josepha Conrada Hranice stínu, kterou znal Pellar z němčiny a česky ještě nevyšla.

Následoval Zweigův Knihomol a pak už Salingerovo Kdo chytá v žitě, román, který překladatelskou dvojici manželů Pellarových bez přehánění proslavil. Prosadit nespisovnou mluvu hlavního hrdiny knihy Holdena Caufielda ovšem nebylo snadné. „V té době vyšla Stalinova studie o jazykovědě, takový nesmyslný blivajz, a všechno bylo na jejím základě přísně sešněrované podle pravidel českého pravopisu. Pravidla jsou samozřejmě důležitá, ale ne všechno se dá přeložit spisovně.“

Pellarovi nakonec i přes podporu Josefa Škvoreckého se svým pojetím neuspěli a nakladatelství s nimi zrušilo smlouvu. Naštěstí se brzy ozvali redaktoři revue Světová literatura, kde „nespisovný“ Salinger nevadil a posléze vyšel. V roce 1960 byl stejný text publikován i knižně.

Od té doby Pellarovi překládali takřka denně. „Brali jsme si práci s sebou na dovolenou, dokonce i na svou první dovolenou do Jugoslávie jsme si vezli psací stroj a mezi skoky do vody jsme překládali – a přeložili jsme toho dost…“ Slova Rudolfa Pellara potvrzuje výčet titulů jejich bibliografie: Kdo se bojí Virginie Wolfové, Zelené pahorky africké, Kočka na rozpálené plechové střeše, Nahoru po schodišti dolů, Portnoyův komplex, Smrt odpoledne, Chceš si mě vzít?, Past na myši. Zvláštní zmínku zaslouží díla Williama Faulknera. „Přeložili jsme sice jenom čtyři jeho knížky, ale byl mezi nimi román Hluk a vřava, což je podle mě kniha století,“ tvrdí Pellar.

S některými z autorů, které Pellarovi překládali, se dokonce poznali osobně: „Edward Albee u nás dlabal svíčkovou, podali jsme si ruku s Arthurem Millerem, navštívil nás Philip Roth, sešli jsme se také s Johnem Steinbeckem a s Williamem Styronem.“

Písničky vo něčom

Když v roce 2004 vyšlo první profilové album Rudolfa Pellara, napsal přední český deník, že se tu splácí velký dluh velké osobnosti. Být v osmdesáti debutantem je sice bizarní, ale nikoli nemožné. Pellar natočil v průběhu několika desítek let v rozhlasových studiích nespočet písní a přestože značná část z nich byla v době jeho zákazu smazána, řada se jich dochovala.

Album Písně přineslo Pellarovy rozhlasové nahrávky z let 1956 až 1992 – americké tradicionály s texty Josefa Hiršala, trvalky Ježka, Voskovce a Wericha, české verze hitů Georgese Brassense či Jacquese Brela, ale i původní písně Milana Jíry na texty Jaroslava Seiferta, Milana Kundery či Jana Petránka.

Silné skladby, vynikající texty a dokonalou interpretaci nabídlo v témže roce i další Pellarovo album Písničky od Seiny složené z klasických kousků francouzského šansonu s texty Jaroslava Jakoubka, Pavla Kopty či Iva Štuky a Jelínkových překladů Zpěvů sladké Francie.

Přesvědčivosti desky jistě prospělo také to, že většina z jeho položek je desítky let součástí repertoáru skupiny Šanson – věc veřejná, kterou Pellar po osmašedesátém spoluzakládal a jež dodnes vystupuje po klubech. Jejími členy byli či jsou Milan Jíra, Libuše Švormová, Ilja Racek, Ljuba Hermanová, Jiřina Jirásková, Vladimír Škutina, Karel Kyncl, Miloslav Pátek, Jan Faltýnek a další.

„Jak to definoval jeden z otců českého šansonu Jaroslav Jakoubek, šanson je písnička vo něčom. V tom je, myslím, podstata celého umění, ať už je to báseň, hudební skladba nebo obraz: že chtějí něco sdělit. Tenhle požadavek šansony splňují, a proto se jich držím,“ sdělil Pellar redaktorce svých rozhlasových Osudů Haně Soukupové.

České dějiny v kostce

„Na dobu, kterou jsem prožil, si nemohu stěžovat. Narodil jsem se za první republiky do slušně situované rodiny, které se nedotkla nezaměstnanost a velké starosti třicátých let,“ napsal si Pellar do scénáře svých rozhlasových vzpomínek a rozvzpomínal se i na léta následující.

„Za války jsem byl mladý a mládí si v každé době hledá svou zábavu a legraci. Padesátá léta byla hrozná, lidé se báli jeden druhého a měli strach z kriminálu, i když nic neprovedli. Ale i tahle doba přešla, v šedesátých letech všechno ožilo a těšili jsme se, že už to tak bude napořád.“ Jenže přišel 21. srpen 1968. „Ale hlady jsme nezahynuli, dělali jsme písničky, překládali, měli jsme pár dobrých přátel. Všechno jsme to dobře přestáli. A najednou tu byl rok 1989, a teď jsme tady a mohlo by to být lepší, ale zas tak špatné to není.“

Novodobé české dějiny v kostce... A kumštýř Rudolf Pellar jako jejich účastník i svědek.

Milan Šefl

Foto Jarka Šnajberková a archiv