|
|
 Směšné
lásky v Mrkvojedech
Zatímco lid do úmoru rozpitvává kauzu údajného udavačství
spisovatele Milana Kundery, vydavatelství Radioservis
zpřístupnilo nové rozhlasové zpracování jedné z nejznámějších
Kunderových knih – Směšných lásek. Další novinkou z produkce
rozhlasového nakladatelství je druhý díl úspěšného Divnopisu.
Premiéra rozhlasových Směšných lásek byla jedním z vrcholů
letošního prázdninového vysílání stanice Vltava. Právě vydaná
nahrávka ve formátu mp3 trvá téměř devět hodin. Směšné lásky
dnes Milan Kundera považuje za počátek svého díla. Ve
francouzském exilu totiž nemilosrdně škrtl vše, co tomuto
povídkovému souboru předcházelo: tři básnické sbírky, hru
Majitelé klíčů i vančurovský esej Umění románu.
„Cesta k celku osmi rozhlasových Směšných lásek začala už
v roce 1992 v autorově bytě na Rue Littré v Paříži. Milan
Kundera tenkrát přečetl posluchačům ukázky ze svého románu
Nesmrtelnost a ze Směšných lásek povídku Zlaté jablko věčné
touhy. Uplynulo celých šestnáct let, než se konečně podařilo
dotáhnout do konce převod celého souboru do zvukové podoby,“
napsal pro Týdeník Rozhlas při příležitosti rozhlasové
premiéry Směšných lásek dramaturg a šéf literárně-dramatické
redakce brněnského rozhlasu Tomáš Sedláček.
Právě v Kunderově rodném Brně byly Směšné lásky natočeny.
Dramaturg vysekl poklonu zejména Antonínu Přidalovi, který se
zhostil režie. „Svým citem pro význam slova se osvědčil
nejprve jako skvělý interpret Kunderových esejistických textů,
nyní i jako režisér jeho povídek. Důslednost, s jakou dokázal
vést interprety i sebe sama zákruty zdánlivě jednoduchých
textů Směšných lásek, je toho dokladem,“ soudí Sedláček.
Úkol režiséra nebyl prostý: autor měl podmínku, že
v nezkrácených povídkách nezazní nic jiného než samotné slovo.
Režisérovi zbylo jen ticho, slovo a hlas, jenž vypráví.
Jednotlivé povídky čtou Jan Kolařík (Já truchlivý Bůh, Zlaté
jablko věčné touhy), Igor Bareš (Nikdo se nebude smát, Falešný
autostop), František Derfler (Symposion, Doktor Havel po
dvaceti letech), Ladislav Lakomý (Ať ustoupí staří mrtví
mladým mrtvým) a Antonín Přidal (Eduard a Bůh).
Rozhlasové Směšné lásky jsou výjimečné i tím, že jejich
součástí je povídka Já truchlivý Bůh. Ta v definitivní knižní
podobě chybí, Kundera ale svolil k jejímu rozhlasovému
zpracování.
Lhota? Nuda!
S autogramiádou Milana Kundery jistě počítat nelze, jedna se
ale zanedlouho uskuteční. V Reprezentační prodejně Českého
rozhlasu a České televize na Vinohradské 13 v Praze usednou v
úterý 2. prosince od 16.30 hodin tři muži, aby tu představili
a podepsali pokračování úspěšné knižní verze rozhlasového
seriálu – a také televizního pořadu – Divnopis. Marek Janáč,
Pavel Tumlíř a Milan Harvalík v Divnopisu 2 opět mapují
historii a současný život v místech s neobyčejnými názvy jako
Daskabát, Komňa, Mrkvojedy, Oukřtalov, Pyšely nebo Žopy.
Česká republika je dnes jedinou zemí na světě, která má
detailně zmapovaný vývoj místních jmen měst a obcí. „Jen díky
tomu můžeme zkoumat, jak vznikly divné názvy měst a vesnic, a
o dobrodružství tohoto poznávání se podělit s posluchači a
čtenáři,“ píší autoři v předmluvě k nové knize. Když název vsi
probouzí ve fantazii všeliká vysvětlení, je to ten nejlepší
terén pro tým Divnopisu.
Projekt má i smutnější stránku – pamětníků dob, kdy se ještě o
dávno minulých časech vyprávěly historky, ubývá. „Mladší lidé
mají doma knihu, ve které o obci třebas i něco je, ale tím, že
příběhy nejsou aktivní součástí běžné komunikace, zůstávají
uvězněny mezi listy papíru, neživotné jako surovina,“ soudí
autoři. Jejich přáním proto je, aby projekt přispěl nejen k
zachycení, ale i k oživení nehmotného bohatství, kterým jsou
příběhy míst, kde žijeme. „Nebo to tu všechno nechme
přejmenovat na Lhoty. Už tak jich máme 248!“ varuje autorské
trio Divnopisu.
René Kočík |
