|
|
Dědictví velkého mecenáše
K nejvelkorysejším mecenášům české kultury bude provždy patřit
mimořádně úspěšný stavitel a architekt Josef Hlávka
(1831–1908). Kulturně vzpomínkových akcí ke stému výročí jeho
úmrtí se odehrálo již několik, výtvarným vrcholem těchto oslav
se však stala až výstava s názvem Odkaz Josefa Hlávky Národní
galerii. Obdarovaná instituce jí poskytla své prostory
v Klášteře sv. Jiří na Pražském hradě (kde ji lze navštívit až
do 1. března). Právě sem také Hlávkův odkaz přirozeně patří,
neboť tato obrazová kolekce stylově odpovídá pojetí zdejší
nové expozice českého malířství, sochařství a užitého umění
19. století.
 Připomeňme,
že Hlávka se svou pílí a nadměrnou pracovitostí (jež byla také
důvodem jeho ochrnutí v roce 1869) vypracoval na jednoho
z nejžádanějších stavitelů na území tehdejšího Rakouska. Během
třinácti let realizoval na sto padesát staveb včetně Dvorní
opery ve Vídni. Vedle stavitelství se zároveň věnoval i
vlastní architektuře. K nejvýznamnějším dílům patří areál
řeckokatolické církve v Černovicích na Bukovině (dnes sídlo
ukrajinské univerzity), Zemská porodnice v Praze, zámek
v Lužanech, několik paláců ve Vídni a nadačních domů v Praze.
Tyto stavby byly obvykle realizovány v jeho oblíbeném
novogotickém slohu či ve slohu novorenesančním.
Hlávkově osobní diplomacii a finanční podpoře vděčí za
existenci Česká akademie věd a umění, stejně jako – dodnes
svému účelu sloužící – Hlávkovy studentské koleje, jakož i
řada dalších institucí a nadací, které buď sám založil, nebo
k jejichž vzniku napomohl. Jeho celoživotními přáteli se stali
ti nejvýznamnější z českých umělců; jmenujme alespoň A.
Dvořáka, J. V. Myslbeka a V. Hynaise. Stovky dalších
výtvarníků, hudebníků, literátů i vědců vděčily Hlávkovi za
přímou finanční podporu či stipendia. Bez jeho pomoci by
nevznikla umělecká díla, patřící v české kultuře k těm
zásadním.
Díky těmto kontaktům vybudoval Hlávka vlastní uměleckou
sbírku, čítající zhruba na pět set artefaktů, jež byly
rozmístěny jak v jeho pražském a vídeňském domově, tak ve
venkovském tuskulu lužanského zámku. Ve své závěti se tuto
sbírku rozhodl rozdělit mezi Českou akademii věd a umění,
Muzeum Království českého (dnešní Národní muzeum), pražské
Uměleckoprůmyslové muzeum a Obrazárnu Společnosti
vlasteneckých přátel umění. Šedesát obrazů, více než stovka
kreseb a akvarelů a jeho bronzová podobizna vytvořená přítelem
Myslbekem nalezly své definitivní místo ve sbírkách Obrazárny.
Odtud pak přešla tato kolekce, sestavená z děl nejen domácích,
ale i rakouských a německých umělců, do současné Národní
galerie. Jde především o díla autorů konzervativní orientace,
leč nezpochybnitelné kvality. Hlávkovu vkusu odpovídala
především krajinomalba, na výstavě však nalezneme i díla
s náměty náboženskými a historickými. Z významnějších autorů
jsou zde zastoupeni Rakušané Franz Alt, Eduard Lichtenfels a
Thomas Ender, z našich malířů Josef Navrátil, Antonín
Chittussi, Julius Mařák, František Kaván či nedávno
znovuobjevený, k české krajinomalbě přináležející Wilhelm
Riedel.
Jaroslav Vanča, scenárista a výtvarný kritik |
