|
|
 Kdy
nastane rok ďábla?
Petr Zelenka, nejnověji proslavený filmově-divadelním
experimentem Karamazovi, si odedávna pohrával s balancováním
příběhu na rozhraní mezi „vážnou“, jakoby dokumentární
realitou a „smyšlenou“ fikcí, ve skutečnosti ovšem v obou
případech důsledně mystifikující.
 Směšování autenticky vyhlížejících faktů zpravidla postavených
na dokumentární bázi s věrohodně vyhlížející smyšlenkou
uplatňuje zejména jeho film Rok ďábla (ve čtvrtek 3. prosince
ve 20 hodin uvede ČT 1). Režisér používá skutečné osobnosti
(Jarek Nohavica, Karel Plíhal), aby do událostí, které lze
považovat za dokumentární záznam (zejména v případě koncertů),
zasouval fantaskně modelované vsuvky.
Někdy jsou dějově rozehrané, jindy zastoupené úvahami a
glosami pronášenými přímo na kameru – promlouvá nejen
Nohavica, ale také členové kapely Čechomor, koneckonců sem lze
zařadit i Plíhala, zarputile mlčícího v přímém televizním
vysílání. Zajisté tu režisér předvádí, byť v karikujícím
posunu, děsivou noční můru každého moderátora, když se pozvaný
host jen povzneseně dívá, aniž pronese jediné slovo.
Zelenkův film vědomě postrádá figuru, kterou by bylo možné
považovat za ústřední: zprvu vše nasvědčuje, že by to mohl být
holandský dokumentarista, jenž se do Čech vypravil jen proto,
aby zjistil, jak si u nás žijí vyléčení alkoholici. Dění kolem
sebe občas pozoruje zcela nedotčen jakoukoli vědomostí, sám
však stále silněji zatahován do víru dění.
Avšak filmařova jakoby udivená přítomnost je záhy upozaděna:
důraz se přelije na kapelu Čechomor. Nejprve spolupracuje s
Nohavicou, jehož posléze nahradí Jaz Coleman experimentující s
magickými obřady na dně kteréhosi severočeského velkolomu.
Jenže vůdčí figurou se může vlastně stát každý, kdo se právě
ocitne v záběru; stačí, když vysloví či nějak předvede své
postoje.
Zelenka si pohrává s mysteriózní atmosférou: vyprávění rámuje
motiv explozivního sebevznícení, které dokonce i spatříme;
dovíme se, že na jevišti se pohybují i jakési astrální
bytosti, jimž muzikanti dokonce vyhradí část pódia. Oceníme
režisérovo domýšlení postav i událostí podle vzoru „co kdyby“
– co kdyby Plíhal přestal komunikovat s okolím, umanutě
setrvával třeba v autě nebo na židli, co kdyby si chtěl
vyzkoušet, jak bude vyhlížet jeho vlastní pohřeb...
Jan Jaroš, filmový publicista |
