Číslo 36 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s herečkou.
Marií Málkovou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 



Leo Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze

Když právo umírá

Ženě, kterou dobře znám, se stala takováto věc: Podle závěti měla dědit po zemřelé přítelkyni, která neměla ani děti, ani jiné blízké příbuzné. Jenže pak se objevil muž, který se označil za příbuzného zesnulé, a policie mu vydala klíč od jejího zapečetěného bytu. Ten pán-zloděj si z něj odnesl cennosti, přišel si na statisíce. Lup pak převedl na své příbuzné, a protože sám zemřel, rozsudek nad ním o tři roky později dědičce k náhradě nepomohl. Ne dost na tom, majetek zesnulé, který nebyl ukraden, se stěhoval z jednoho úředního skladu do druhého, a když si ho dědička devět let (!) po smrti zůstavitelky směla z rozhodnutí jiného soudu převzít, ukázalo se, že byl ještě více rozkraden. Po opakovaném loupení zůstaly nepotřebné, vlhkem, plísní a krysami poničené věci, které se daly nanejvýš vyvézt na skládku.

Zcela hodnověrně vím ještě o jednom případu spravedlnosti pokroucené více než paragraf. Statutární zástupce jisté instituce si koncem roku 2004 vybral z jejího účtu čtvrt milionu korun. Částku dodnes nevyúčtoval podle zákona, záležitost se nekonečně policejně šetří. Žádnou statistiku k ruce nemám, ale podobných případů z různých oblastí práva by se u nás našly nejspíš tisíce.

„Spravedlnost, která nepřichází brzy, jako by nebyla,“ řekl jsem nedávno jednomu úspěšnému právníkovi a ten mi s úsměvem odvětil: „Milý pane, zvykněte si. Právo není absolutní, má své limity stejně jako medicína. Doktor taky všechny neuzdraví.“

Ten výrok mě dodnes tlačí jak rozedřená pata. Ano, právo jistě není všemocné, zvláště když chybějí dobré zákony. Rychlost, s jakou parlament novelizuje své sotva schválené zákonné normy, je mi dokladem převažující neúcty k právu jako takovému. Skutečnost, že téměř dvacet let po pádu komunistického režimu se soudí podle jeho občanského a trestního zákoníku, je potupou. Ale i když odhlédneme od kvality zákonů, zůstává prostor pro jejich výklad a tu je zřejmé, že jak policie, tak soudci či notáři nejednou chybují. Stejně jako lékaři, jak naznačil onen právník, jako občas každý z nás. Jenže principiálně pomalá spravedlnost není totéž co chyba jednotlivce, ať už je jím kdokoliv. Je to nemoc právního systému, která navíc podlamuje mravnost, protože kde se jedni nemohou rychle domoci práva, tam jiní právem pohrdají.

V právníkem předestřené paralele s medicínou je mi to, jako by sanitka přijela k vážné dopravní nehodě s týdenním zpožděním. Možná by lékař i potom někomu pomohl. Spíše by však našel mrtvé, kteří zbytečně zemřeli kvůli meškající pomoci. Stejně tak u nás každý den umírá spravedlnost všude tam, kde se lidé celá léta marně dovolávají práva.

Nemohu si pomoct, právo tak jako lékařská pomoc je vždy urgentní, protože v konci konců jde v obou případech o život: jednou těla, podruhé víry, že žijeme ve slušné zemi.


  Jak to vidí Ivan Kraus                    Rom‘n‘roll a etno jednonohých                   Audiobooks aneb Knížky do ucha