|
|
 Ivan
Kraus, spisovatel
Překlad
Říká se, že s překladem je to jako s ženou. Buď je věrná a
ošklivá, nebo nevěrná a krásná. Jedna německá překladatelka
mne přesvědčila o další možnosti. Její překlad nebyl ani
věrný, ani pěkný. Hrdina měl jen málo společného s původní
postavou. Na mé námitky odpovídala stále stejně:
„To by Němec nikdy neřekl.“
„Tohle by německému čtenáři bylo divné.“
„Něco takového by nepochopil.“
„Ta siuace by mu byla cizí.“
Tvrdil jsem, že překlad vzniká také proto, aby příběh
přiblížil čtenáři život a prostředí země, o níž autor píše.
Překladatelka nesouhlasila. Trvala na dokonalém poněmčení
postavy. Chtěla, aby se hrdina choval tak, aby byl německému
čtenáři blízký. Měl mít povolení k pobytu, o jehož udělení by
rozhodla za čtenáře. Pak by směl překročit pomyslné hranice a
zaklepat na dveře některého německého nakladatelství.
Profesorce, která měla přehlédnout francouzský překlad, zase
vadilo, že postava citující filozofa hovoří spisovně a jindy
mluví hovorovou řečí.
Tvrdila, že je to nelogické. Takoví lidé ve Francii nejsou.
„V Čechách ano,“ namítl jsem.
Pravila, že ve Francii buď člověk patří k lidu, nebo ke
vzdělancům. Podle toho se také vyjadřuje.
Řekl jsem, že v Čechách to tak být nemusí, mimo jiné i proto,
že i profesoři se živili často po dlouhou dobu jako metaři
nebo myli okna.
Profesorce se také nelíbilo, že hrdina jí vepřovou. Navrhla,
aby jedl kuře. Když jsem řekl, že to nechápu, připomněla mi,
že ve Francii, jak sám dobře vím, se vepřová moc nejí.
„Jenže ten člověk nežije v Paříži, ale v Praze,“ namítl jsem.
Ačkoli vím, že Francouz dá přednost všemu, co je lehko
stravitelné, byl jsem nucen ji upozornit na to, že můj text
není jídelní lístek. Trvala však na francouzském menu. Můj
emigrant na papíře neměl dokonce ani právo na knedlíky se
zelím. To mne přivedlo do takového stavu, že jsem knedlíky
hájil málem patrioticky. Rozčilovalo mne, že by se postava
měla chovat jednou jako Němec a podruhé jako Francouz, ačkoli
je Čech. Vadilo mi, že by se originál měl stát pouhou kopií a
ztratit svou vlastní tvář.
Představil jsem si Švejka, který by byl donucen mluvit
spisovnou němčinou a chovat se jako berní úředník. V anglické
verzi by nesměl vkročit do hospody, ale jen do pubu. Ve
Francii by musel sedět pět hodin u oběda, jak tu bývá zvykem,
takže by ho nadporučík Lukáš zřejmě nikdy nenašel. A v Americe
by patrně nejedl buřta, ale hamburgra a nekradl by psa, ale
koně, jak se na zem s kovbojskou tradicí sluší.
Řekl jsem profesorce, že kdybychom provedli odvetné opatření,
jak tomu bývá často zvykem v ekonomii mezi vládami různých
zemí, nesetkal by se v českém znění Cyrano s Roxanou u
paštičkáře, ale někde na zabíjačce. Pravila, že to by byla
velká chyba.
„Jak to, že česká postava se má přizpůsobit francouzským
zvykům, a francouzská českým ne?“ divil jsem se.
Použila francouzské logiky (jejímž základním pravidlem je, že
je v případě nutnosti nelogická) a dala mi najevo, že Cyrano
je klasická literární postava. Hájil jsem Švejka, který je
totéž. Věrna základnímu pravidlu francouzské intelektuální
psychologie (jež spočívá v tom, že v případě potřeby lze utéci
od jakéhokoli tématu), pravila, že Švejk je něco jiného. Žádal
jsem ji, aby vysvětlila rozdíl. Uchýlila se k nejčastějšímu
triku francouzské taktiky a odpověděla tak, jak má Francouz ve
zvyku, když nemůže obhájit svůj názor: „Parce que.“ (Proto).
To mne jen utvrdilo v rozhodnutí bránit se proti literárnímu
násilí. Pokud velké národy mohou hospodářsky ovlivňovat nebo
občas dokonce vojensky okupovat ty menší, pak na papíře na to
nemají právo. I kdybychom kvůli tomu měli stavět barikády z
psacích strojů a počítačů a mávat místo praporů kancelářským
papírem. Nehledě k tomu, že pokud vůbec existuje i v tomto
ohledu cosi jako právo silnějšího, pak čeština je bezesporu
má, i když se to ve světě moc neví, protože síla jazyka se
měří spíše počtem lidí, kteří jím hovoří, než jeho bohatstvím,
které, jak známo, nelze vyčíslit.
Proto jsem trval na tom, že má postava bude jíst to, co jí
chutná. Francouzský čtenář buď dostane vepřovou (bez ohledu na
hladinu svého cholesterolu) a přijme ji tak jako já Maigretovy
ústřice, které nejím – a nebo nic.
Když jsme se rozcházeli, řekl jsem, že kdybych se znovu
narodil, chtěl bych umět psát noty.
„Proč?“ divila se profesorka.
„Proto,“ řekl jsem, abych ukázal, že už také slušně ovládám
francouzskou taktiku.
Krom toho jsem neměl chuť vysvětlovat to, co je opravdu
logické: že noty jsou všude na světě stejné, a nemusí se proto
překládat. |
