 Marie
Málková, herečka
Hodinu a půl nesejdete z jeviště a za tu dobu představíte
životní příběh osamělé Rarau, zestárlé athénské herečky
epizodních rolí a načrtnete charaktery zhruba dvaceti postav,
které v jejím příběhu hrály rozhodující roli. Co vás přimělo
tak náročný úkol přijmout?
Ale ono to zas tak náročné není. Zvládnout více poloh a barev
je otázka techniky a ekonomické výstavby celé inscenace.
Nejdůležitější je fantazie a radost ze hry – ta si žádné
problémy nepřipouští, překážky ji provokují, podněcují.
Mnohoznačnost Rarau a její lidský typ mě lákaly, nikdy jsem
takový nehrála.
Těžiště osudu neúspěšné herečky Rarau spočívá v traumatech
jejího dětství, poznamenaného II. světovou válkou. Vám byly
čtyři, když válka skončila. Uvázlo vám z ní něco v paměti tak,
aby vám to pomohlo při vašem „převtělování“ do Rarau?
 Jí
bylo za války už jedenáct, vše kolem sebe nutně vnímala
ostřeji, bohatěji. Poměry a útrapy za okupace Řecka byly s
těmi českými nesrovnatelné. Ale i já jsem se narodila v malém
městě – Vysokém Mýtě. Bydleli jsme v Pivovarské ulici, ta
končila až v polích. Místo protější strany domů se před našimi
okny prostírala velká louka a na ní cvičili němečtí vojáci.
Prý jsem se občas postavila do okna a pokřikovala na ně
„vojáci utitaj“ – naši mi pak honem zacpávali pusu. Taky se mi
vybavuje, jak při náletu spěcháme do krytu ve sklepě a maminka
tam opatrně snáší hrnek sádla.
Vzpomínáte si na to, kdy vás poprvé okouzlilo divadlo a vy
jste dostala impuls, který vás nakonec přivedl až k vašemu
povolání?
První „divadlo“, které si pamatuji, je také z těch let.
Jednoho květnového večera v pětačtyřicátém se v Mýtě slavil
konec války. Já jsem se s ostatními dětmi honila mezi davy
lidí a náhle se ze šera vynořila osvětlená alegorická postava
Bohyně Míru. Ta mě uchvátila tak, že jsem strnula a přestala
si hrát. Stála jsem a cítila něco nevyslovitelného,
povznášejícího, nedosažitelného, něco, co přesahuje realitu.
To byl asi ten nejdůležitější okamžik.
Semínko divadelního zázraku bylo zaseto do vašeho vědomí. Ale
aby vyrostlo, musel o ně někdo nějak pečovat. Kdo to byl a jak
to činil?
Už před tím zážitkem s Bohyní Míru jsem prý zcela spontánně,
bez nucení odříkávala o vánocích v kostele u jesliček
básničky; později i při májových pobožnostech. Ve škole jsem
hrála v dramatickém kroužku, četla a recitovala básně. Měla
jsem štěstí na učitele, kteří se zajímali o divadlo a kulturu
vůbec. I když mé tužby, čím bych chtěla být, se v různých
obdobích měnily, nakonec jsem se přihlásila na DAMU.
Na rozdíl od Rarau jste herečkou úspěšnou a také jste měla
možnost tento umělecký obor studovat. Jak vzpomínáte na léta,
která jste strávila na pražské DAMU?
Vzpomínám na ně ráda a jen v tom nejlepším. Praha mě lákala od
dětství. Návštěvy u dědečka a tety, kteří zde žili, i
samostatné výlety do Prahy pro mě byly svátky a ty svátky
přijetím na DAMU pokračovaly. Studium u profesora Miloše
Nedbala nebylo vždycky jednoduché, ale rozhodně bylo zajímavé,
dobrodružné a zábavné.
Bronislav Pražan
Foto David Novotný
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 26. srpna. |
