|
|
 S fotoaparátem
na tanky
Pamětníci srpnových dnů roku 1968 mají na začátek okupace
Československa vojsky Varšavské smlouvy různé, přece však
v podstatě podobné osobní vzpomínky. Šok, rozhořčení, hněv a
lítost tehdy vystřídala snaha rychle a účinně konat, vydat se
do ulic, protestovat, psát hesla, ale také vysílat, natáčet či
prostřednictvím fotoaparátu dokumentovat dramatické okamžiky.
Snímkům autorů, kteří zachytili kus dějin naší země, je
věnována aktuální výstava v pražské Výstavní síni Mánes.
Požádali jsme některé z fotografů srpnových událostí o
vzpomínky na první dny okupace.
Nikdo nezůstal doma
 Jovan
Dezort vzpomíná: „Ráno v půl páté zvonil telefon, volal strýc
z Letné. Vzrušeně křičel do sluchátka: Slyšíš to dunění? Letná
je zaplavená tanky, jedou z letiště do centra! Nevěřili jsme.
Jenže během dopoledne už bylo plno tanků i u nás ve
Vršovicích, u stadionu Slávie.“
Jiří Egert, v té době asistent kamery, točil v srpnových dnech
dokument v jižních Čechách. „Bydleli jsme v Táboře a
v předvečer vpádu jsme jako obvykle do noci diskutovali o tom,
jestli sem Rusové vlítnou, nebo ne. Asi v pět ráno nás vzbudil
vedoucí hotelu bušením na dveře a voláním: Vstávejte, jsou
tady! Okamžitě jsme sedli do auta a honem spěchali do Prahy.“
Příznačnou vzpomínku na první okamžiky okupace má Libuše
Kyndrová, tehdy redaktorka Orbisu: „Ve čtyři ráno mi
telefonovala kolegyně, abych si okamžitě pustila rozhlas, že
nás okupují Rusové. Vzápětí jsem obvolávala všechny přátele,
mimo jiné i vnučku TGM Annu Masarykovou, se kterou jsem na
jaře 1968 seznámila při sestavování fotografického souboru o
jejím dědečkovi. Říkala mi, že ze zahraničí je už aspoň měsíc
informována, že k okupaci dojde, aktuální zprávu obdržela
večer 20. srpna...“
Většina fotografů tehdy sáhla po svém přístroji. Jovan Dezort
říká: „Profese fotoreportéra mi nedovolila váhat.“ „Rozhodnutí
jít fotografovat bylo okamžité a zcela spontánní,“ dodává
Josef Hník. „Měl jsem jen obavu, zda mi to půjde, protože
fotoaparát jsem dostal až 19. srpna. Do příchodu vojsk jsem
jím vyfotografoval jen jeden film.“
Libuše Kyndrová, si vybavuje, jak se ptala fotografa Miloně
Novotného, který už v noci fotografoval přílet ruských letadel
na Ruzyni, co budou dělat. „Odpověděl mi: fotografovat! Ráno
jsem si tedy vzala do redakce aparát. A už v sedm ráno nás
ředitel podniku vyzval, abychom šli do ulic fotit, že ze
záběrů připraví Orbis fotografický soubor. K tomu však nikdy
nedošlo.“
Hledáček míří na okupanty
Zkušenosti s osobními střety s okupanty mají fotografové
různé. Třeba Miroslav Martinovský, v té době fotoreportér
časopisu Sedmička, zažil dramatický zákrok: „Hned dopoledne
jsem se vydal do redakce – měli jsme ji v Panské ulici, kde
sídlila Mladá fronta. V malé taštičce jsem měl jen kinofilmový
Canon, jeden film a Rolleiflex s pěti filmy. V redakci byl
klid. Díky českým lidem, kteří zamalovávali a převraceli
směrovky a vyměňovali názvy ulic, zatím okupanti do Panské
nedorazili, i když měli jistě v plánu především obsadit
redakce.“
 Ve
dvě odpoledne se čekalo na zvláštní vydání Mladé fronty, které
bylo třeba roznést, proto se redaktoři shromáždili na dvoře. A
ejhle, asi pět minut po druhé ucpal vchod do Mladé fronty
obrněný transportér. „Pak už následovalo jen: ruce nahoru, ke
zdi, rozkročit,“ vzpomíná Miroslav Martinovský. „S hlavní
samopalu v zádech nás odvedli do místnosti ředitelství. Až po
dlouhém vyjednávání nám dovolili zavolat domů. Někomu se
dokonce povedlo zavolat do rozhlasu, takže jsme pak z rádia
slyšeli, že pracovníci Mladé fronty jsou internováni. Krásné
ovšem bylo, když nám někdo ráno hodil do okna pecen chleba se
zapečeným pilníkem...“
Libuše Kyndrová se domnívá, že okupanti fotografy někdy ani
nevnímali. Sledovala, jak netečně seděli na tancích a dokonce
si na ně nechali malovat hákové kříže. Josef Hník zpočátku s
vojáky problém neměl, neboť ti byli zcela dezorientováni a
fotografy nechávali být. Změna nastala asi po třech, čtyřech
dnech. „Tehdy jsem měl konflikt s Rusy na Staroměstském
náměstí. Shodou okolností měli jedno ze stanovišť před palácem
Kinských, kde zrovna probíhala výstava sovětského umění. Ale
podařilo se mi utéct.“
Jiří Egert zažil jiný incident: „Jel jsem v noci na skútru za
ženou a dcerkou do Suchdola. Na háčku pro zavazadlo byl
pověšen mosazný hmoždíř, který poblíž sovětské ambasády v
Korunovační ulici spadl na vozovku a způsobil veliký rámus.
Z parčíku před ambasádou vyskákali ze zaparkovaného gazu
sovětčíci, mířili na mne samopaly, brašnu s fotoaparátem mi
sebrali, naložili mne do vozu a odvezli ke „kulaťáku“ na
jejich komandaturu. Jednali se mnou slušně, ale musel jsem jim
dát všechny filmy, i ty čisté. A tak jsem udělal aspoň malou
sabotáž: filmy jsem vytáhl z kazet a znehodnotil je.“
Zážitky na dlouhá léta
Pro Jiřího Egerta byl nejhorší okamžik, kdy spustila střelba,
všichni zalehli, a on ležel na chodníku přimáčknutý ke zdi
domu a jen slyšel, jak nad ním hvízdají kulky a padá omítka
z domu. „Nikdy jsem nic podobného nezažil, v tu chvíli jsem si
myslel, že to je můj konec. Kolegovi z Krátkého filmu Rudolfu
Slezákovi tehdy prostřelili ústa.“ Když vše ustalo, pohyboval
se v okolí rozhlasu a Václavského náměstí. Hodně exponovaných
filmů na radu jednoho kolegy naházel do aut s cizími
espézetkami, aby se dostaly do zahraničí.
„Přímo nepochopitelné pro mne bylo střílení do budovy
Národního muzea,“ připomíná si nejsilnější zážitky ze
srpnových dnů Jovan Dezort. „A dodnes se divím, jak rychle lze
Prahu obsadit. Na druhé straně na mne zapůsobilo, jak rychle
zmizely názvy ulic, aby se okupanti neorientovali. Taková
reakce po česku. Ani já jednou nemohl najít dům, kam jsem něco
doručoval, ačkoliv jsem prostředí znal. Z té doby mi taky
utkvělo, jaká panovala mezi lidmi úžasná solidarita. Od té
doby jsem takovou nepoznal.“
Nejsilnějším zážitkem Josefa Hníka byl samotný fakt okupace,
ale hluboce na něj zapůsobily i další momenty. „Krátce po
poledni 21. srpna začali vojáci ostřelovat Národní muzeum a já
při návratu od rozhlasu musel zalehnout za telefonní budku
vedle Muzea, protože ostrá střelba směřovala nízko nad zem.
Italskou ulicí jel nákladní vůz posílit barikádu vytvořenou z
autobusů na rohu Italské a Vinohradské. Nad rozhlasem přejel
dva muže stojící těsně vedle mne a usmrtil je. Večer téhož dne
kolem jedenácté v noci jsem při návratu z centra Prahy v
polovině mostu Legií musel zalehnout opět na zem a dlouho
čekat, než přestala ostrá střelba ze samopalů, která lámala
větve kaštanů na Střeleckém ostrově až do výšky půldruhého
metru...“
Osudy fotografií
 Mnoho
snímků ze srpna 1968 vyšlo ještě ve dnech okupace v novinách,
časopisech či na letácích. Třeba Jiřímu Všetečkovi se tiskly
snímky v Mladém světě, jedna tiskárna navíc z jeho fotografií
sestavila působivý plakát svědčící o atmosféře v ulicích. Bylo
na něm napsáno „Malověrní, myslete na chorál“ a zůstal na
nárožích až do listopadu osmašedesátého.
Josef Hník uplatnil své obrázky okamžitě v několika
periodikách i na nárožích. „V noci z 21. na 22. srpna jsem
nazvětšoval několik fotografií na velký formát a ráno je
vylepil na Národní třídě na výlohu prodejny Lověna. Řadu
fotografií jsem předal zástupcům tiskových agentur ze
západního Německa. Ve druhé polovině roku 1969, kdy jsem
fotografoval demonstrace k prvnímu výročí okupace, jsem byl
zatčen, a pak jsem všechny negativy ukryl.“
Jiří Egert měl všechny vyvolané filmy schované u kamaráda,
včetně filmu o vyplenění Aeroflotu na Václaváku po našem
legendárním hokejovém vítězství nad sovětským týmem. Filmy
Jovana Dezorta zase odpočívaly v kovové krabici ukryté
v nefunkčním komínu. Také je vkládal do knížek. „Některé
záběry postrádám dodneška,“ říká.
Svědectví našich fotografů o srpnových dnech 1968 je až do
konce září k vidění v pražském Mánesu. Josef Koudelka, Jovan
Dezort, Miloň Novotný, Miroslav Martinovský, Vladimír Lammer,
Dagmar Hochová, Miroslav Hucek, Jiří Všetečka a další se tu
představují s působivými snímky, z nichž některé se zveřejňují
vůbec poprvé. Například jednoho z dosud neznámých autorů
objevila kurátorka výstavy v Liberci: Václav Toužimský měl
špulky negativů se záběry z libereckých okupačních dnů doma
v šuplíku. Po listopadu se mu vrátily z StB, která je zabavila
a léta držela. Snímky slovenského fotoreportéra Ladislava
Bielika, zachycující okupaci Bratislavy, objevila jeho rodina
napůl zplesnivělé ve sklepě.
Srpnové snímky tvoří podstatnou část výstavy nazvané 1945:
Osvobození... 1968: Okupace, která je v Mánesu instalována až
do 28. září. Mimochodem, autorka projektu Dana Kyndrová, dcera
fotografky Libuše Kyndrové, přišla na tuto „konfrontační“
myšlenku už před několika lety, když vystavovala moskevském
Domě fotografie svůj autorský soubor Odchod sovětských vojsk.
V Moskvě ale na její nápad neslyšeli a nakonec se vymluvili na
rekonstrukci výstavní síně. Tehdy si umínila, že výstavu přece
jen udělá – doma. A k výročí okupace.
Agáta Pilátová, publicistka |
