Číslo 34 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s operní pěvkyní.
Editou Gruberovou.




 

 


 

 

 


 



Jan Halas, publicista

Otroctví v nás

Když před časem Bůh uváděl do chodu svůj nejsložitější výrobek, vdechl mu zároveň s životem i svobodu rozhodování. Ostatně co mohl dělat jiného, když chtěl jako mustr použít sebe sama. Od té doby se člověk snaží jak jen může, aby na sebe navlékl otrocké jho. Formy se mění, podstata zůstává, otroctví má mnoho tváří. Politici o této lidské vlastnosti vědí odjakživa a patřičně toho využívají, přičemž je úplně jedno, říkají-li si levice nebo pravice. Všichni zejména slibují světlé zítřky, ti první jich chtějí dosáhnout hromadnou loupeží, ti druzí loupežemi individuálními. Otroci pak pomáhají tuto vizi realizovat tu prvním, tu druhým vladařům, a tak někdy jsou otroky ideologií, jindy konzumu. Na politicích pak je, aby co nejdéle tahali šikovně za správné nitky. Když se totiž v tom pimprlovém divadle nitky zašmodrchají, v otrocích se probudí k životu zapomenutý svobodný gen a vzbouří se. Zpravidla však zase vymění jen jedno otroctví za druhé a nějaký čas se jede po jiné koleji. Vím, že silně zjednodušuji, ale daleko od pravdy určitě nejsem.

V podstatě jediným reliktem svobodného ducha je umění. To politici opět dobře vědí, jeví se jim tedy zcela pochopitelně jako nesystémová záležitost. Proto se ho snaží spoutat a ti šikovnější pracují jak mohou na tom, aby od něj odvedli pozornost k jeho lehce stravitelným náhražkám. Totalitní režimy to řešily jednoduše. Umělce zavírali do vězení nebo rovnou vraždily, později spisovatelům zabíraly psací stroje a brzdily rozvoj počítačů a kopírek, malířům nepovolovaly výstavy, muzikantům koncerty. Spisovatelé však stále psali, malíři malovali a muzikanti hráli dál, jako umělci byli totiž svobodní, třeba i v kriminálech. Systémy, které si říkají demokratické, na to jdou rafinovaněji – z šikovnějších otroků vytvářejí umělé celebrity, tedy jakési gladiátory, kteří konzumně dobře předžvýkaným způsobem produkují zdánlivé artefakty. Opravdoví umělci a jejich příznivci si pak mohou podepisovat různé petice, když je to baví. Důležité je, že otroci, tedy občané, mají svůj chléb a hry. Jsme přece občanská společnost, nebo snad ne?

Co s tím? Jedno je jisté – umění, nebo chcete-li svoboda, jsou nezničitelné, jsou předávány z generace na generaci. Pravda je, že některé jeho druhy jsou v neustálém ohrožení. Mám na mysli zejména umění rozhlasové a televizní, tedy umění závislé na složité a drahé technice, na jejíž pořízení nejde uměním vydělat.

Zatím je to dobré, i politici chtějí být viděni jako lidé, jimž leží kultura na srdci, a tak milostivě povolují, aby se lidé na rozhlasové a televizní umění složili formou koncesionářských poplatků. Co se však stane, až různí populisté mezi nimi vyslyší hlasy těch potřebných otroků, kteří neradi platí, protože jim slovo umění vůbec nic neříká? Mimo jiné, mnoho takových hlasů už v parlamentu i v okolí pana prezidenta zaznělo. Nezbývá nám, než pokusit se zvolit do parlamentu uměnímilovné poslance nebo se spolehnout alespoň na obyčejný lidský stud.


  Jak to vidí Petr Koudelka                                   Prokop? To platí…                                  S fotoaparátem na tanky