|
|
 Leo
Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze
Metafora je, když...
Je léto a já si jako každý rok touto dobou vzpomenu na školní
prázdniny s knihou. Na rok co rok opakované čtení pod třešní,
na dece u vody, v lese. Mnohem později jsem se kdesi dočetl,
že „kniha není než klíč, jenž otvírá zámek našich vlastních
snů“. Ano, tak to je. Trvám na tom, že televize, počítačové
hry ani hudba ve sluchátkách takovým klíčem nejsou. Žijeme
však s nimi, a tak sáhnout po knize je dnes pro mladé lidi
určitě těžší než pro ty, kdo o takových lákadlech neměli
ponětí.
Americký básník Walt Whitman napsal, že „aby existovali velcí
básníci, musí existovat velcí čtenáři“. Jak se však člověk
čtenářem stane?
Věřím, že by tomu mohla napomoci i škola. Těch, kdo v ní učí
nejen o knihách, ale též mít knihy rád, není určitě málo. To
je ten rozdíl, který čtenáře – ctitele knih – odlišuje od
člověka gramotného. Přesto, obávám se v celkovém součtu tvoří
takoví učitelé menšinu. Nevím, jak se stalo, že české
školství převážně pojímá literaturu jako dějepis kombinovaný s
chemií. Mám na mysli toto: Dějiny – literární směry, autoři,
díla. Pojmy, jména, data. Nepoplést Písně otroka s Písněmi
večerními. A chemie v literatuře? Metonymie je, když...
Epizeuxis znamená... A vědět, co je to sestina. Podobně
kysličníky, aminokyseliny, dusičnany...
Vím, vzdělaný člověk by toto měl znát. Kde však ve všech
výčtech a literární teorii zůstávají knihy samy? Seznam
povinné literatury se k neštěstí těch, kdo by snad i chtěli
číst, stává snůškou děl významných, ale pro žáky (studenty)
přečasto nevhodných: Tu výběr neodpovídá jejich věku, tu
literární zkušenosti. Výsledkem je, že mladý člověk pociťuje
četbu jako cosi otravného. A ne dost na tom: Povinné referáty
o četbě redukují literaturu na obsahy, dnes navíc běžně
stahované z internetu. Toto je zvlášť potupné: Přijímáme, že
kopie květin z obrazovky mohou nahradit dotek a vůni květiny
skutečné.
Knihy však – alespoň poezii a krásnou literaturu – nelze
„znát“. „Kniha musí být sekyrou na zmrzlé moře v nás,“ napsal
Franz Kafka. A Artur Schopenhauer: „Myšlenky přenesené na
papír nejsou nic víc než poutníkova stopa v písku; čtenář sice
vidí cestu, kterou poutník šel, ale chce-li vědět, co cestou
viděl, musí použít vlastní oči.“
Dá se takovému vidění ve škole naučit? Odpověď od katedry
znám: V hodinách na to není čas. Přesto se velice přimlouvám,
aby se v literatuře pod laskavým a poučeným vedením také
četlo. O metafoře je možno napsat, že je to označení jednoho
jevu pojmenováním jevu jiného, případně jejich srovnání či
konfrontace na stejném základě. Anebo lze také číst: „Slepec
klade svou bílou hůl, jako by měřil teplotu lidské
netečnosti“... „Polštář je stálý rekonvalescent.“... „Žirafa
je vinou své zvědavosti protáhlý kůň.“ (Ramón Gómez de la
Serna v překladu Josefa Forbelského.) |
