Itálie očekávaná i překvapující
„Itálii vytvořil Pán Bůh. Pak na své dílo pohlédl a rozhodl
se, že dá vzniknout Italům, aby nebylo vše tak ideální...“
Dočetla jsem se v jednom průvodci, když jsem se rozhodla
podniknout třítýdenní cestu po Apeninském poloostrově. Další
rady v průvodcích jsem také neopomenula a myslela na to, že
italští řidiči jsou neukáznění, policisté hodně přísní a
Italové samotní hodně temperamentní, nepořádní a při tom všem
– milí.
Průvodců jsem přečetla asi necelou desítku, v každém jsem
zatrhla různé dobře míněné rady a poznatky. Všechny vzaly za
své, když jsem na cestu po „la scarpa“ skutečně vyrazila. Den
po dni jsem si čím dál tím víc uvědomovala, že Itálie nabízí
mnohé, a když už si myslíte, že vás ničím nepřekvapí, stejně
jste udiveni.
Důležité je vybrat si
Někdo od Itálie očekává přímořská letoviska plná obchůdků,
barů i restaurací, zlatavé písečné pláže s barevnými
slunečníky a atrakcemi pro děti i dospělé. Jiný dobrou kuchyni
nebo prohlídku pamětihodností. Itálie toho má hodně, co může
nabídnout. Včetně hor a jezer.
Důležité je vybrat si. Já jsem zvolila cestu vnitrozemím.
Sjela jsem z frekventované dálnice táhnoucí se od brennerského
průsmyku přes Bolognu až do Pescary, kde narazí na ostruhu
italské škarpy – na poloostrov Gargano. A to pár kilometrů
před jezerem Lago di Garda. Italové o něm mluví jako o sladkém
moři. Je dlouhé jednapadesát kilometrů. Když se v letních
měsících nezvedne opar, máte pocit, že „lago“ s kamenitým
pobřežím nikde nekončí. Čas od času pára ale stoupne a nad
úzkým břehem s dvouproudou silnicí se objeví majestátní hory
hodné pověsti Alp, na kterých i při třicetistupňovém vedru
zůstává sníh. Pod těmito obry jsou městečka jako různobarevné
korálky navlečené na tenkou niť, která je ve skutečnosti dobře
udržovanou silnicí.
Jet po ní víc jak třicetikilometrovou rychlostí v hodině
vyžaduje hodně zkušeností a znalost terénu.
Italové se umějí zabydlet
Platí to i v případě dalších cest italské boty. Kopce a
hřebeny musíte se svým vozem zdolávat i v případě cesty od
jezera Lago di Garda směrem k Florencii. Možnost projít se
historickými stavbami prostoupeným městem s dech
beroucí renesanční radnicí a proslulým mostem Ponte Vecchio,
na kterém mohou mít své krámky pouze zlatníci, je vykoupena
riskantním přejezdem přes Apeninské pohoří.
Vnitrozemské silnice jsou na mapách i v průvodcích tučně
zesílené a tak podvědomě počítáte s tím, že se po nich stejně
jako v Česku jezdí minimálně osmdesátikilometrovou rychlostí
v hodině a vedou po bezpečné rovince. Omyl. Po většině z nich
se jezdí maximálně padesátikilometrovou rychlostí a v
překročení limitu vám brání nejenom měřící vozy „carabinierů“,
ale hlavně ostré stoupání do hor a prudké, nevypočitatelné
zatáčky.
K těmto úzkým cestám jsou jakoby přilepené domy. Ústí přímo u
cest. A u bílé krajnice stojí i pestrobarevná lavička, na
které v podvečer posedávají obyvatelé sídel a popíjejí místní
víno.
I na tom nejvyšším kopci apeninského pohoří narazíte na
alespoň malou vesnici. Domy jsou červené, oranžové i
bleděmodré. V každém okně, i v tom vedoucím na půdu, je
květináč s muškátem, hortenzií nebo alespoň s kopretinou či
azalkou.
Pizza stokrát jinak
Když vás popadne hlad, vystoupíte z vozu, a po několik krocích
narazíte na alespoň malou pizzerii. Barman si z hřebíku na
dveřích vezme bílou zástěru, uváže si ji kolem pasu a pomalu
k vám přistoupí. Ledy se prolomí ve chvíli, kdy komickou a
lámanou italštinou požádáte „uno margheritha i uno presso.“
Než dopijete černý mok, kterého je v malém bílém hrnečku sotva
na dně, kuchař z pece vytáhne něco, do čeho se zakousnete a
máte pocti, že jste nic lepšího v životě nejedl. V každé části
Itálie chutná pizza jinak. Záleží na výšce těsta, na původu
rajčat i na použitém koření. Rozhodující je také to, jakým
dřevem mistr kuchař topí v peci. Tu roztápí už několik hodin
předem, než do pizzerie přijdou první hosté.
Zatímco pizza v bohaté části Itálie – v Lombardii – je
nakynutá, pizza garganských mistrů je tenká skoro jako
papírový karton. Speciálně na poloostrově Gargano jsem
pozorovala, jak kuchař jménem Vitto několik minut obřadně
hnětl bochánky těsta, pak s každým jednotlivě točil nad
hlavou, aby jej několik vteřin na to umístil na dřevěnou
lopatu, obložil rajčaty i parmezánem, pokapal olivovým olejem
a vsunul do pece z cihel.
Když udělal takových pizz deset, vyšel z kuchyně slitý potem a
na barmana přes celý lokál volal, že chce dobře vychlazené
české pivo nebo se tím vedrem zalkne.
Dala jsem se s ním do řeči a on mi řekl, že se trochu učí
česky, protože jeho otec má v Brně restauraci a on tam s ním
čas od času jezdí, aby doplnil zásoby, pošpásoval s českými
děvčaty a hlavně – užil si českého piva.
Toskánsko pro každého
Každý v Itálii hledá něco jiného. A něco jiného od ní očekává.
Troufám si tvrdit, že Toskánsko uspokojí jak gurmány,
obdivovatelé historie i dobrodruhy.
Nedaleko města Cortona mě přepadla silná průtrž mračen. Náhlé
střídání počasí není v této hornaté krajině neobvyklé.
Rozhodla jsme se proto ve městě hledat útočiště. Ještě předtím
jsem stihla vyšlapat po kamenné dlažbě až na vrchol kopce, na
kterém město úzkých kamenných silnic a strohých domů stojí. A
tam jsem narazila na kostel, který hlasitým zvonem svolával
lidi na večerní mši. Tiše, pomalu a s deštníky v rukou
stoupali místní schod po schodu ke kostelu. Jedna žena mě pod
svým deštníkem ukryla a já ji lámanou italštinou odpovídala na
otázky, co tu dělám i odkud jsem. Byla milá a vůbec se
netajila tím, že neví, kde leží Praha a Česká republika.
Po náročné chůzi po kluzké dlažbě jsem se rozhodla vsadit na
jistotu a odpočinout si. Abych ušetřila peníze za drahé
restaurace určené hlavně pro turisty, koupila jsem si jídlo
v místním marketu. Značku tohoto obchodu ostatně často
navštěvuji také v Praze. Až potom jsem zjistila, že jsem měla
být při svém nákupu velkorysejší. Takový ovčí sýr či olivy
nakládané v oleji skutečně jinde na světě nekoupíte. Do
Cortony v tomto ohledu žádná globalizace nedorazila.
Seděla jsem tam na kamenné lavici – snad ji stavěli Etruskové,
kteří Cortonu založili –, poslouchala zvuky z domácností a
měla pocit, že na tomto místě v horách se čas zastavil. Lidé
žijí v kamenných domech jako před stovkami let, jen před
jejich vraty místo povozů parkují malá auta se silným motorem,
a starší dámy v černých šatech tu a tam drží u ucha mobilní
telefon a povídají si se svými „nipote“. Vnuci a vnučky těch
paní v chudé Cortoně práci nenašli, museli proto odejít do
přímořských letovisek, kam každoročně přijíždějí turisté
z celého světa a oni dbají na to, aby si turisté užili a do
Itálie se vraceli. Důvod je logický – musejí tam daleko ve
vnitrozemí uživit sebe a své rodiny.
Michaela Vetešková, redaktorka ČRo 1 – Radiožurnálu
Toskánská Cortona leží na jedné z mnoha vysokých hor
apeninského pohoří. Dostat se do centra města vyžaduje dobrou
fyzickou kondici nebo auto se silným motorem. Na silnicích je
kamenná dlažba a z kamene jsou také domy. Jejich obyvatelé
považují za samozřejmost, že v nich žijí a zdobí si je
květinami.
Hory a kopce Apenin vedou skrz celou Itálii. Jsou drsné a
tajemné. Na každém větším z nich stojí kostel nebo alespoň
kaple. Jejich interiér je vybavený skromně, ale je znát, že
lidé se o ně starají. V každém hoří svíce a u oltáře jsou
čerstvé květiny. Toto místo leží necelých padesát kilometrů od
Florencie.
Pobřeží poloostrova Gargano je hornaté. Turisticky atraktivní
jsou města Vieste a Peschici. Krámky se suvenýry, obchůdky s
olivovým olejem a sušenými rajčaty střídají kavárny a
pizzerie. Po úzkých kamenných silnicích se s bravurní
samozřejmostí prohánějí místní mladí lidé na motorkách. Města
jsou vybudována na skalách. Někteří starousedlíci si sklepy a
kuchyně svých příbytků vyhloubili přímo ve skalách.
Foto Rudolf Mareš |
