Číslo 31 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s filmovým režisérem.
Bohdanem Slámou.


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 





Marné putování proti proudu času

V četbě z románu Ztracené kroky si posluchači připomenou herecké mistrovství Borise RösneraVšechny kroky, které chce člověk udělat proti běhu dějin, jsou marné. Přestože své době neunikneme, můžeme se pokusit vtisknout jí svou pečeť a zanechat v ní svou stopu. Takové je poselství, jež do románu Ztracené kroky uložil kubánský spisovatel Alejo Carpentier. Dvanáctidílnou četbu na pokračování z této knihy odvysílá v rámci projektu Španělský rok stanice Vltava.

Alejo Carpentier (1904–1980) umělecky dozrával pod silným vlivem surrealismu, na skutečnou spisovatelskou dráhu vstoupil až ve svých pětačtyřiceti letech, kdy vydal krátký román Království z tohoto světa (česky vyšel roku 1960), kde poprvé v předmluvě použil termín, který se začal překládat jako „magický realismus“. Ten se časem vžil jako označení pro úchvatně překvapivou skutečnost latinskoamerického světa, zvláště z pohledu Evropana, jímž Carpentier sám částečně byl.

Carpentierův život byl barvitý: v Havaně studoval architekturu a hudbu, ale pro politickou činnost proti diktátoru Machadovi byl pronásledován, až se mu podařilo roku 1928 odplout do Francie. Za druhé světové války se po dlouhém putování vrátil na Kubu, ale roku 1945 – tentokrát za diktátora Batisty – ostrov opět opustil a usadil ve Venezuele. Na Kubu se vrátil až po vítězství Castrovy revoluce, vstoupil do komunistické strany a zastával významné funkce. Nakonec byl jmenován kulturním radou v Paříži, kde zůstal až do své smrti.

Podnětem k napsání Ztracených kroků, stěžejního Carpentierova románu z roku 1953 (česky 1963), byla cesta k pramenům Orinoka, kterou autor podnikl v roce 1949. Román rychle pronikl k čtenářům celého světa a Carpentierovi získal pověst předního prozaika. Vypravěč příběhu, jihoamerický hudební skladatel, je univerzitou vyslán do amazonských pralesů, aby získal původní hudební nástroje domorodého obyvatelstva. Na své cestě je stržen čistotou a celistvostí lidí, které dosud nezasáhla moderní civilizace, a zatouží po obrodě vlastního života. Na své pouti proti proudu Orinoka potká ženu, kvůli níž se rozhodne zůstat v pralese. Je však vypátrán průzkumným letadlem, vyslaným z podnětu univerzity a jeho opuštěné manželky. Hrdina se rozhodne na čas vrátit do civilizace, aby se rozvedl se svou ženou a přivezl si věci potřebné k tvůrčí práci, ale při zpáteční cestě nenajde na břehu řeky znamení označující vstup do pralesa...

Putování proti proudu Orinoka do nitra amazonských pralesů je vlastně cestou proti proudu času. Hrdina se vrací nejen do kraje svého dětství, ale také do doby „dětství“ lidské společnosti. Rozhodne se zůstat v „údolí zastaveného času“ a opustit svůj dosavadní život, který mu náhle připadá prázdný. Pokus uniknout shonu moderní civilizace zákonitě ztroskotá: nenalezené znamení označující vstup do pralesa je symbolem marnosti všech kroků proti proudu času.

Četbu na pokračování z románu Ztracené kroky připravil z vlastního překladu Eduard Hodoušek. Pořad byl natočen v roce 1996 a v režii Petra Adlera v něm účinkuje Boris Rösner. Od středy 30. července vždy v 18.30 vysílá ČRo 3 – Vltava.

Petr Turek, redaktor ČRo 3 – Vltava

Foto Jarka Šnajberková


  Jak to vidí Leo Pavlát                  Marné putování proti proudu času                    Itálie očekávaná i překvapující