|
|
Bohdan Sláma, filmový režisér
Vaše cesta k filmu ale nebyla přímočará. Původní profesí jste
stavební inženýr.
 Byla
to jednoduchá úvaha. Po gymnáziu, které jsem studoval v Opavě,
bych musel na dva roky na vojnu, a protože jsem v té době
nevěděl, co přesně bych chtěl dělat, dal jsem se tou
nejjednodušší cestou. Znamenalo to tedy jít na techniku,
protože ani s matematikou, ani s fyzikou jsem neměl žádné
problémy. Ale hlavně jsem se chtěl dostat do Prahy. Cítil
jsem, že tam můžu potkat to, co chci opravdu dělat: film. Když
jsem studoval stavební fakultu, hlásil jsem se na FAMU. Dlouho
mě tam nechtěli, nakonec jsem se zázrakem dostal napotřetí.
Psal se rok devadesát, atmosféra na škole byla otevřená, zažil
jsem FAMU ve skvělém období.
Kdo byl váš hlavní učitel?
Věra Chytilová. Během studia jsem jí asistoval na filmu
Dědictví aneb Kurvahošigutentag…
…to ale zrovna nebyl moc povedený film.
Myslím, že to není nepovedený film. Napůl je Věry Chytilové,
napůl Bolka Polívky a musím říct, že i s odstupem ho mám rád,
protože s nadsázkou, která mi sice není úplně blízká, odráží
dobu, v níž vznikal. Má své kouzlo, je svůj a stále živý. Ale
já byl hlavně rád, že jsem viděl, jak se točí celovečerní
film. Zjistil jsem, že se to zase tak moc neliší od toho, co
děláme na škole. Člověk má prostě kameru na jedné straně,
herce na druhé a mezi tím musí dělat mnohá rozhodnutí. A
jestli se v tom topí, to je stejné při celovečerním filmu jako
na FAMU. Práce s Věrou Chytilovou pro mě byla skvělá škola.
Všechny získané zkušenosti jste potom mohl „naostro“ využít
při práci na absolventském filmu. Točilo se vám snadněji?
 Můj
absolventský film se mi vůbec nepovedl. To jsem věděl, už když
jsem ho dokončoval. Neměl propracované postavy, nenesl v sobě
žádný příběh. Tedy měl ambici ho vyprávět, ale příběh to byl
příliš abstraktní. V tomhle byla FAMU geniální – člověk si
mohl dovolit průšvih, aniž by ho to zabilo, protože v momentě,
kdy uděláte první celovečerní film a uděláte ho špatně, tak
vám třeba už nikdo nedá šanci.
Hledat zaměstnání po dokončení umělecké školy není žádná
zábava. Člověk je nastartován na nejvyšší mety, a přitom
kolikrát musí pořádně redukovat svoje ambice, brát práci kvůli
obživě. Vám se nic takového nestalo?
Pochopil jsem, že není nikdo a nic, co by mi umožnilo věnovat
se třeba půl roku psaní. Připadal jsem si vycucaný jako
citron, necítil jsem žádné emoce. Proto jsem odjel pracovat na
statek do Německa ke svým známým, kde jsem brigádničil už
během studií, a zůstal jsem tu s přestávkami tři roky.
Odstřihl jsem se od celého filmového světa, od všech svých
ambicí, od zcizeného přístupu k životu, který člověk nutně má,
když se věnuje režii, protože režie vyžaduje analýzu sama
sebe, světa kolem, chování a jednání lidí, a to vede často ke
ztrátě autentického životního pocitu. Na statku se na člověka
každé ráno dívalo sto čtyřicet hladových koňských očí...
Naplňovalo mě to určitým klidem – mohl jsem pracovat rukama,
pro mě to tehdy byla obrovská věc – a v tomhle klidu jsem si
vnitřně formuloval téma filmu. Tak vznikly Divoké včely.
Šárka Vieweghová
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 22. 7.
Foto David Novotný |
