|
|
 Petr
Pavlovský,
kritik
Houbaření, golf nemajetných
Prý „svatý Prokop hřiba vykop“, ale v předvečer státního
svátku bylo v srdci Vysočiny nutno spokojit se převážně s
masáky (nic proti nim, je to výtečná houba) a šedivkami (nic
moc). Navíc na mě svatý Prokop či kdo nalíčil dva trsy
nádherných, nikdy předtím neviděných hřibů, které jsem
naštěstí včas identifikoval jako kříště a vyhodil na kompost.
Rádio to ale vše s předstihem kompenzovalo. Letní slunovrat
připadl letos na sobotu a ČRo 3 jej oslavil tím, že dopoledne
vysílal skvělý dvouhodinový pořad Evy Nachmilnerové a Jiřího
Kamene o houbách a houbaření Nebe, kde všichni jedí houby.
Houby jsou prý maso chudých a skutečně: houbařské jsou
především slovanské národy. Sedmdesát procent lidí v Čechách
jde na houby alespoň jedenkrát v roce, Moraváků jen o trochu
méně (Morava asi byla vždycky bohatší). Jsou ale i země, kde
houby jsou naopak luxusním jídlem boháčů (a nemusí jít právě o
lanýže). Vedle národů mykofilních jsou i národy mykofóbní,
například Britové, Irové nebo Řekové.
Základem rozhlasového pásma rozhovorů, úryvků z odborné i
popularizující literatury, a ukázek z příslušně tematizované
beletrie byla kniha Milady Mikulcové Výchova houbařů v
Čechách. Nikoho asi nepřekvapí, že došlo i na otce a syna
Smotlachovy, ale kdo by čekal, že v anglické knize o houbách
bude citováno z pohádky Boženy Němcové? Dozvěděli jsme se o
zobrazování hub i v dalších druzích umění, dokonce v hudbě. A
to autoři opomněli houbově halucinační animované scény z
populárního filmu Medvědi, které vytvořil Břetislav Pojar.
Jinak ovšem o houbách jako halucinační droze se hovořilo
velice obšírně, především v souvislosti s takzvanými
přírodními národy.
Jistá Erica Pedretti, která prý ve Švýcarsku houbařila s naší
exilovou spisovatelkou Libuší Moníkovou, tvrdila, že Italové
jsou ještě lepší houbaři než Češi. No, nevím. Když jsme se v
létě 1969 dostali nadlouho naposledy do nesovětské ciziny a
přijeli na Elbu, vyběhl můj otec druhý den do lesa a jeho
hřibovým úlovkem byli místní zcela šokováni.
Ovšem nejen houbami je živ prázdninový člověk. Hned první
červencovou sobotu ve Víkendové příloze Vltavy odstartoval
osmidílný cyklus četby Směšných lásek Milana Kundery.
Dramaturg Tomáš Sedláček jej uvedl půlhodinkou s Antonínem
Přidalem, zakončenou telefonátem mezi Brnem a Paříží. Přidala
si Kundera vyžádal jako interpreta už v roce 1990, kdy se po
dvaceti letech vracel do české legální kultury rozhlasovou
četbou ze svých esejů. Logicky byl proto přizván k režii
četby, kterou pojal s krajní úsporností jako čistě verbální
záležitost (žádná hudba ani zvukové efekty) vždy jen jediného
herce. V následující úvodní povídce Já, truchlivý bůh, jedné z
nejznámějších z celého souboru (vzpomeňme stejnojmenný
celovečerní film Antonína Kachlíka z roku 1969), byl
interpretem Jan Kolařík, který přirozeně vyprávěl v ich formě
napsaný příběh a jen jemně vstupoval do rolí v dialozích.
Hořce komická rovina se ovšem neztratila, například promluvy
Janičky zůstaly neodolatelnou satirou na mladé adeptky operní
pěvecké kariéry. |
