|
|
 Ivan
Kraus,
spisovatel
Před odjezdem
Jsou lidé, kteří rádi cestují. A jsou lidé, kteří raději
zůstanou doma.
Má žena nepatří ani k prvé, ani k druhé skupině. Má nejraději
čas příprav.
Kdykoli se máme vydat na cestu, označí v kalendáři den odjezdu
a pak vyrazí na nákup. Vrátí se s krabicí plnou prášků,
leštidel, sprejů, přípravků na čištění oken, zrcadel a
kachlíčků – ale zcela bez potravin.
V tu chvíli znervózním a ptám se, zda máme do odjezdu co jíst.
Žena mne ujistí, že máme potravin až až. Mou námitku, že
lednička je poloprázdná, odbude tvrzením, že nemá smysl
kupovat nové potraviny, když je nutno sníst ty zbylé. Potíž
spočívá v tom, že nikdy nezbývá to, co by mělo.
Jednou jsme jedli před odjezdem celý týden hrášek.
Podruhé jídelníček obsahoval nudle a kukuřici a můj stav se po
několika dnech zhoršil natolik, že jsem sice byl připraven k
odjezdu, ale jinam než žena. Pes, znechucený tím, že už
několik dnů jedl jen kuličky, které chrastí v misce, usedl k
mé noze, a dal tak najevo, že je připraven odejít raději s
pánem domu než s paní.
„Jste oba rozmazlení,“ řekla žena a změnila jídelníček na
nudle se špenátem. Pes dostal místo kuliček čtverečky.
Několik dnů před odjezdem se žena pustí do čištění celého
bytu. Myje okna, čistí koberce a leští nábytek. Někdy dělá i
pořádek ve skříních nebo dokonce rovná knihovnu. Kdykoli se jí
zeptám, proč to dělá, odpoví, že byt musí být v naší
nepřítomnosti čistý a uklizený.
„Nikdy nevíš, o se může stát. Třeba bude hořet a přijdou
hasiči,“ vysvětluje.
Vím, že požár nebo záplavu nelze vyloučit, ale jsem si jist,
že hasičům bude jedno, jestli okna budou umytá nebo ne. Řekl
jsem ženě, že jim bude spíš vadit, když v ledničce nebude
pivo.
„Lednička musí být vypnutá, vymytá a čistá,“ trvala na svém,
když nesla na stůl spaghetti na papírových talířích. Zapíjeli
jsme je vodou přímo z lahve, protože sklenice a hrníčky už
byly uklizeny.
Zmínil jsem se o tom, že i u obyčejného stánku na stadionu lze
získat párek, ale neuspěl jsem.
„Párek vyžaduje hořčici,“ pravila žena a pokračovala v cídění
žárovek, patrně proto, aby hasiči na práci lépe viděli.
Čím víc se blíží den odjezdu, tím obtížnější je orientovat se
v domácnosti. Jakmile je čistá vana, není už možno ji použít.
Hledám marně pyžamo, než se dozvím, že už je vypráno,
vyžehleno a zabaleno, takže si na těch pár nocí mám vzít
dlouhé spodní prádlo. Žena sama jde příkladem a spí v
teplákách.
Tou dobou už také nemůžeme použít přikrývky ani prostěradla,
protože se perou nebo suší, patrně proto, aby si unavení
hasiči mohli odpočinout v čistém povlečení. Používáme spací
pytle, takže postel vypadá jako tábor nějaké horské výpravy.
Nejhorší ze všeho bývají rána v den odjezdu. Jíme velmi
trvanlivé sušenky přímo z krabice a pijeme kávu z hořčičné
skleničky, protože kupovat nové papírové kelímky by už nemělo
smysl.
Někdy je ještě k disposici kus jablka, které žena našla, když
uklízela pod ledničkou. Jindy se živíme tyčinkami pro turisty,
které prý obsahují řadu vitamínů. Chutnají jako starší zdivo.
Už několik dnů před tím, než se vydáme na cestu, dostanu náhle
nesmírný hlad a neuhasitelnou žízeň. Je to zřejmě hysterická
reakce mého organismu přepadeného náhlým pudem sebezáchovy.
V noci ležím oblečen do starého spodního prádla, ve spacím
pytli a myslím na výpravy, které ztroskotaly u severního pólu
nebo zahynuly žízní na poušti.
V den, kdy se konečně vydáme na cestu, opouštím byt se
zavazadly a se psem. Žena vypne proud, vodu i plyn a odchází
jako poslední z bytu. Často ještě v poslední chvíli popadne
vysavač a projede se s ním po čistém a uklizeném bytě. Myslím
si, že vychutnává projížďku jako člověk, který jede na kole
lesem a dýchá vůni stromů.
My se psem, rozmrzelí a hladoví, zatím čekáme v autě. Teprve
když vyrazíme, vrací se nám nálada, protože dny nudlí a
chrastivých kuliček jsou u konce.
Pak se na nejbližší zastávce vrhneme do restaurace a mažeme
bezohledně talíře i misku chutným jídlem, protože víme, že
všecko uklidí číšník, který na štěstí nikam nejede. |
