|
|
Nejsme stejné, ty a já
Rozhlasová reportérka a spisovatelka Pavla Jazairiová se v
nové knize Jiná Afrika vrátila k tématu, které ji provází od
počátku její profesionální dráhy. Kniha je na evropské poměry
velmi otevřená, bolestně upřímná: autorka není „politicky
korektní“ ani k objektu svého zájmu, ale ani sama k sobě.
Čtenářský zájem svědčí o tom, že právě takovýto pohled
potřebujeme, neboť přináší nové podněty pro reflexi našich
vztahů s okolním světem. Přináší ale také problémy a
nedorozumění, dokonce střety. Jeden z nich se stal východiskem
obecnější úvahy, kterou autorka nabídla redakci k uveřejnění.
Takhle nás vidíte!
 Mezi
návštěvníky, kteří přišli na autogramiádu mé knihy Jiná
Afrika, byl černoch. Byla jsem zvědavá, co mi k ní řekne.
Vcelku uhlazený muž kolem čtyřicítky, možná starší – Afričané
často vypadají mladší, než skutečně jsou – trpělivě čekal, až
na něj dojde řada. Pak zaútočil. Strčil mi před oči papír s
portréty a citacemi dvou význačných fancouzských myslitelů 18.
století.
Biolog Georges Buffon (1707–1788), který ovlivnil vývoj
naturalismu a byl předchůdcem Darwina, napsal: „Bílý člověk je
tak jedinečným představitelem lidské přirozenosti, že ve
srovnání s ním jsou ostatní rasy pouhým plodem degenerace.“
Sociolog, filozof a spisovatel Charles Louis Montesquieu byl
ve svých úvahách ještě radikálnější: „Nelze pochopit, že Bůh,
který je moudrý, vložil duši, zejména duši dobrou, do těla,
které je celé černé. Je nemožné se domnívat, že tyto bytosti
jsou skutečně lidmi – uvěřili bychom, že sami nejsme
křesťané.“
K tomu dodatek: Montesquieu byl velký akcionář Společnosti
Indií, která se zaměřila na nucenou deportaci otroků.
„Vy smýšlíte jako oni,“ vyštěkl na mě Afričan. „Vyplývá to z
vaší knihy.“ A zlobně ji hodil na stolek. Počmáral ji barevnou
fixou: přeškrtal celé stránky textu i některé fotografie.
Zabodl prst do chlapíka vyfotografovaného, jak spí v trakaři.
„Takhle nás vidíte!“
Ale to hlavní mělo teprve přijít.
„Napsala jste, že můj předek Al Hádž Omar byl animista! Za to
vás budu žalovat!“ syčí Afričan.
Ptám se, odkud pochází. Zmírní tón a s dojatým patosem říká,
že právě z toho kraje mezi Guinejí a Senegalem – „který jste
tak zneuctila,“ dodává zlobně. Namítám, že animismus není nic
špatného. Ale diskuse není možná. Muž křičí, neposlouchá, je
agresivní.
Zpočátku jsem s ním mluvila francouzsky, ale brzy jsem přešla
na češtinu. Ať publikum rozumí. Ale patrně nic nechápou.
Práskne s knížkou, že takové svinstvo mít doma nechce a že mi
radí dát věci do pořádku, nebo mě – opakuje – bude žalovat. A
odejde.
„Vidíte, nemají nás rádi,“ říkám lidem v obchodě. Trochu se
klepu. Vyhýbám se konfliktům a takový výstup jsem nečekala.
Překvapená však nejsem. Jiná Afrika očima bělocha – jaká
drzost!
Afričan mi dal vizitku. Dočítám se, že je také „hádž“ a také
se jmenuje Omar. K tomu titul Mgr. a německé přijmení. Podle
vizitky pracuje ve Švýcarsku jako ředitel investiční
společnosti. Pravděpodobně je zámožný, kdo ví. Zcela určitě je
muslim. Má instinktivní potřebu útočit, a přitom je v
defenzivě. Chová se iracionálně – a zároveň má pravdu.
Podivnou pravdu.
Můžeme se domluvit?
 Přeškrtané
obrázky: Prodavačka sedí na zemi a mohutně gestikuluje –
důvodů hněvu může mít mnoho. Ale já vím, že nechtěla, abychom
ji fotografovali. Afričan to poznal.
Přeškrtaný text: „Někteří černí si z Paříže domů vezou bílé
ženy a smíšené děti, ostatní na to hledí s nevraživostí. Co mě
v Dakaru pozdě večer čeká? Chtěla bych s Afričany mluvit, ale
oni se tváří chladně a nepřístupně. Čekají na nás veksláci a
zlodějský taxík. Průvodce po Senegalu varuje před taxikáři,
kteří bezradného turistu místo do hotelu odvezou na odlehlé
místo, kde ho oberou a nechají napospas osudu.“
Řekla bych, že skutečnost je ještě drsnější. On to ví, ale
chápu, že se zlobí.
Ale co ty přeškrtané stránky, kdy Milada Čubrdová-Kane vypráví
o životě v Africe? Vzpomíná na svého afrického manžela, který
v Mali zakládal farmakologii. Milada tam celý život pracovala
jako zubařka, od malijského prezidenta dostala vyznamenání a
penzi. Její děti a vnoučata jsou míšenci. Ona se cítí být v
Mali doma.
Hádže Omara Miladina výpověď pobuřuje. Proč? Možná jí
nepřiznává právo mluvit o Afričanech (muslimech?), když je
sama běloška a nevěřící.
Co ještě Hádž Omar přeškrtal? Hněvá se, že popisuji, jak
nelítostně Francouzi Afriku kolonizovali. Zase to nechápu.
Nelíbil se mu ani můj rozhovor s jednou trhovkyní. Zprvu
nechtěla, abych fotografovala opuštěné nádraží, ale nakonec
jsme se přátelsky domluvily. Máme přece společného předka –
biblického Abraháma. Ostatně trhovkyně také použila argument:
„Nejsme stejné, ty a já.“ Ona je muslimka. Ale shodly jsme se.
To je asi špatně.
A pak jsou pasáže, které Hádžovi nevadí. Například o Dakaru.
Bydleli jsme v hotelu, který sloužil i jako bordel. Holky se
mnou pily čaj, byly příjemné. V Goethe Institutu v Dakaru
vystavovala v té době německá fotografka (feministka,
držitelka mnoha cen a stipendií). Samé poetické, dojemné
(politicky korektní) portréty afrických žen. Žádné kurvy.
Líbila by se ta výstava Al Hádžovi? Mně byla odporná.
Také s ním nemusí být všechno v pořádku. O jeho fulbské a
muslimské identitě však pochybovat nelze.
Jak se můžeme domluvit? Je taková věc možná?
Bránila jsem se, když se mnou mluvil.
„Vás nezajímá, že píšu o otroctví, o vylidnění Afriky, o tom,
jak bílí lidé nenávratně poškodili africkou kulturu a tradici,
a jak se to projevuje dnes? Nezajímá vás dialog?“
Ale on jen mávl rukou. Cokoliv bych řekla, bylo by špatně.
Nebojím se ho, ale mám špatný pocit. Choval se jako hlupák a
byl agresivní.
Co je rasismus?
 Ztrácím
chuť se do Afriky vrátit. Vzpomínám, jak tam lidé byli dotěrní
a útoční, jak bylo obtížné navázat s nimi kontakt, vést
rovnocenný rozhovor. Dobré věci jsou zapomenuty nebo
potlačeny. Je to rasismus?
Je rasismus, když si člověk zkontroluje tašku, poté co do
tramvaje nastoupí „cizinec“, nebo když si v Paříži, Londýně,
Římě stěžují na sousedství hlučných Afričanů?
Dozvěděla jsem se, že v Británii by knížku typu Jiná Afrika
nikdo nevydal. Její tón je nekorektní. Používám slovo „černý“,
píšu o islámu a o různých problémech. Jsem snad arogantní,
cynická – to, co vydráždilo Hádž Omara, by pohoršilo víc lidí.
Zejména pokud jde o islám si dnes Evropané dávají pozor. Vždyť
v Berlíně stáhli z programu Mozartovu operu Idomeneo, protože
na scéně se objevují zakrvácené hlavy Krista, Mohameda, Buddhy
a Poseidona.
O kritice Mohamedových karikatur se vede obsáhlá diskuse.
Mohamed s bombou místo turbanu. Je to zábavné, nebo ne?
Vybojovali jsme si svobodu tisku. Budeme dnes ustupovat
fanatikům?
Muslimové se cítí být zranění. Říkají, že brání svou víru,
svou identitu. Co mají dělat? Splynout se západním davem? Nebo
odejít (pro většinu z nich) z „rodné země“ neznámo kam?
Oni a jiní exotičtí cizinci do Evropy přišli po válce jako
pracovní síla. Bylo jich mnoho. Existovala dvě řešení, jak se
dohodnout. Buď se asimilují, my je vstřebáme a nebudou žádné
rozdíly. Nebo je necháme, ať si žijí, jak jsou zvyklí. To
zhruba znamená: buď přijmou naši (vyšší a vítěznou) kulturu,
nebo se budeme my (tolerantní, demokraté, globalisté a další)
smiřovat s tou jejich.
V dobách, kdy ve Spojených státech (i jinde) existovaly
oddělené záchody, stálo na jedněch označení „Bílí“, na druhých
„Barevní“ (protože nápis „Černoši“ by se černých mohl
dotknout). Spousta lidí však byla přesvědčena, že oddělené
záchody, školky, lavičky v parcích jsou dobrá věc, protože
barevní se stejně nejlépe cítí mezi sebou a o společnost
bílých nestojí. V socialistickém Československu jsme měli
veřejné bazény, do kterých nesměli Afričané, Vietnamci,
Kubánci a jiní odlišní lidé. Nebylo to sice nikde napsáno, ale
zřízenci do bazénu barevné nepustili – prý kvůli nákazám.
Většina lidí s tím vřele souhlasila.
Patrik Ouředník ve své knize Europeana neboli Stručné dějiny
dvacátého století píše o prvním zákonu o sterilizaci
méněcenných a asociálních živlů (byl vydán roku 1907 ve
Spojených státech). Sterilizovali se zatvrzelí zločinci a
duševně choří lidé, později alkoholici a zloději recidivisté a
potom také zloději slepic černošského a indiánského původu,
„protože o zlodějích slepic bělošského původu se soudilo, že
stále mohou nalézt cestu zpět a zapojit se do života
společnosti usilovnou a uvědomělou prací“.
Co dodat?
 Když
svou malou vnučku učím smrkat a mýt si zuby, říkám si, jaké má
štěstí, že vyrůstá v domě, kde je koupelna, lednička plná
jídla a také spousta knih. Pokaždé myslím na děti v Indii,
Africe a v dalších zemích. Na děti, které jsem viděla umírat
hladem. Na negramotné, bezbranné, ubohé mladé lidi bez
budoucnosti.
Moje arabská vnučka bude studovat, cestovat, plavat v moři a
bude si dělat, co sama rozhodne. Takové bude mít možnosti a
tak ji vychováme.
Protože má to štěstí, že se narodila v Evropě, ve společnosti,
která je dnes silnější než jiné.
A jakkoliv je to nepříjemné nebo i bolestné, konflikt s Al
Hádžem Omarem bude pokračovat.
Pavla Jazairiová,
spisovatelka a publicistka
Snímky Jiří Hůla |
