|
|
Státník v ovocném sadu
Uvedení poslední hry Václava Havla Odcházení v pražské Arše
provází celá řada „senzací“, jejichž akční emoční rádius
poznamenal i některé popremiérové publicistické reakce: od
pohněvaného údivu nad těmi, jimž se opus v režii Davida Radoka
dost nelíbí, po poněkud přezíravý údiv nad stoupenci
inscenace.
Po návštěvě již usazené produkce na desáté repríze rád
konstatuji, že jde o mimořádnou divadelní událost, která se
vyznačuje především výsostnou profesionalitou a pokornou, leč
invenční službou autorovu textu. Jde o jemně nuancovanou a
bohatě propracovanou inscenaci, která si mohla dovolit (či k
tomu byla „díky“ předchozím neúspěšným jednáním odsouzena)
pokud možno co nejpřesnější výběr herců podle autorových i
režisérových představ. Hereckou trupu netvoří tedy soubor
jednoho divadla. Na scénu vstupují nejenom Havlovi přátelé Jan
Tříska a Vlasta Chramostová, ale také zralí a typově výrazní
herci s odlišnými jevištními zkušenostmi (Bořivoj Navrátil,
Jan Skopeček), známí protagonisté mladší či střední generaci i
překvapivě přesní nováčci.
Pozornost na sebe strhávají především Jan Tříska v roli
exkancléře Riegra a Zuzana Stivínová v partu jeho přítelkyně
Ireny. Tříska podává s přesvědčivou gestickou i deklamační
jiskrou zlom v jistotách státníka, jehož ideály budou
politickými pokračovateli evidentně devalvovány; demaskuje
také jeho částečnou sebezahleděnost a v úryvcích ze
Shakespearova Krále Leara má možnost „citovat“ z kreace, s níž
poprvé vystoupil při návratu na česká jeviště. Dobře zavedená
milenka, na tomto postu vlastně také celebrita Irena má v
podání Zuzany Stivínové sílu praktičtější poloviny páru. Její
dominantní postavení v domácnosti i výrazné partnerovo
ovlivňování při novinářských interview se v poněkud tajemném
zabarvení snoubí s nadstandardním vtahem ke stálé přítelkyni a
vlastně trochu služce Monice.
 Dynamickou
protiváhu k Riegrovým „slušným“ pochybám i lidským slabostem
tvoří jeho cynický nástupce Klein v ukázněné, přesto mrazivé
kreaci Ivana Řezáče. Také Marek Daniel v partu tajemníkova
tajemníka Viktora suverénně vystihuje asertivní bezpáteřnost
přisluhovače moci. Inscenace se díky múzické režii a vhodně
vybraným představitelům může blýsknout i kreacemi dosud
neznámých aktérů (připomeňme alespoň mocnými muži přitahovanou
politoložku Beu v podání Dory Bouzkové či vypočítavou a
chladně kalkulující Riegrovu dceru Vlastu v přesvědčivém
ztvárnění Evy Hromníkové).
Na sugestivní scéně evokující ovocný sad (Čechovův Višňový sad
je vedle Krále Leara v Havlově textu také hojně citován) se
v přesném rytmu odvíjejí jevištní situace. Dynamizování
světly, zvukem, hudbou, divadelním deštěm i větrem dodává
hořké Havlově moralitě také podstatné prvky jevištní krásy.
Jediný moment, s nímž jsem se při vnímání výjimečného
představení potýkal, jsou autorovy vstupy a scénické poznámky.
Při četbě textu jsem se jimi velice bavil, v „hlasité“ verzi
samotného Havla z reproduktoru se mi jich zdálo o něco víc,
než je nutné, byl jsem vytrhován z radosti nad divadelní
iluzí. Možná o to však autorovi i režisérovi šlo.
Jan Kerbr,
divadelní kritik
Foto Viktor Kronbauer |
