|
|
 Dušan
Hanák, filmový režisér
Vaše fotografie zaujmou originalitou záběrů i pozoruhodnou
barevností.
Víte, celý život jsem měl hrozně rád černobílý film – lépe se
hodil k mým tématům. Když jsem už musel pracovat s barvou,
některé barvy jsem potlačoval. Dokonce i na stranické schůzi
filmového studia na Kolibě se říkalo, že v mém filmu není
žádná červená barva. Nemělo to jen ideologickou souvislost.
Teď jsem v období, kdy se z barev těším. Když můžu, pracuji
s nimi jako s nositelem emocí.
Jak přijímáte ocenění karlovarského festivalu?
Je to velká radost i satisfakce, protože člověk si asi nejvíc
cení uznání od země, kterou považuje za svůj domov. Což pro
mne bylo vždy Československo. Od vedení festivalu to považuji
za velkorysé přátelské gesto. Umím to docenit, protože
osobnosti, které stojí v jeho čele, například Eva Zaoralová,
vždycky nezištně pomáhaly slovenským filmařům. Své ocenění
chápu v kontextu československého – tedy i českého filmu.
Však jste také považován za součást československé nové vlny.
Byl jsem mladší než tvůrci nové vlny, aspoň pokud jde o
filmařské zkušenosti. V době, kdy začali natáčet Forman,
Chytilová či Menzel, jsem těch zkušeností ještě moc neměl.
Svůj první celovečerní film 322 jsem natáčel až po sovětské
okupaci. A další filmy, například Obrazy starého světa nebo
Růžové sny, jsem realizoval s pocitem vnitřní kontinuity
s morálním a estetickým odkazem šedesátých let.
Vy máte s karlovarským festivalem i další vazby…
Nejezdím sice do Karlových Varů každý rok, ale bývám tu často.
Dvakrát jsem byl členem poroty a také jsem tady získal ceny;
například v roce 1996 za celovečerní dokument Papírové hlavy.
Film hodnotila mezinárodní porota a já měl radost, že naší
nepřenosné totalitní zkušenosti porozuměli diváci i filmaři
z jiných zemí. To se potvrdilo na festivalech v USA a
v Japonsku. Na Vary mám i zajímavou vzpomínku z první poloviny
šedesátých let, kdy jsem tu viděl úžasné klání – veřejnou
soutěž mladých kadeřnic. Měla sugestivní filmovou atmosféru a
okouzlila mě tak, že podobná scéna se stala součástí mého
absolventského filmu Učení. Vyprávěl o vstupu mladých lidí do
života, o „učení se“ pokrytectví; aby tehdy mladí lidé mohli
úspěšně vstoupit do života, museli se přetvařovat.
Po maturitě jste vystřídal řadu zaměstnání. I hornické.
Proč jste to dělal?
Maturoval jsem v roce 1956, v době, kdy se na FAMU přijímali
mladí lidé téměř výhradně z „dělnických kádrů“. Šel jsem sice
na pohovory, ale nevyšlo to. Možná i z kádrových důvodů. Proto
jsem pracoval ve strojírenství, pak šel na dva roky na vojnu a
po ní do dolů. Chtěl jsem ještě „dostat do těla“, zdálo se mi,
že to není jen tak, přijít na FAMU a stát se filmařem. Že si
to člověk musí zasloužit a že by měl tušit, co je život.
Nedlouho předtím z Ameriky přišlo beatnické hnutí – touha po
obrodě a pravdě. Odrazilo se to třeba v Anglii v generaci
„rozhněvaných mladých mužů“, ve Francii i jinde. Zdálo se mi
samozřejmé, že je třeba poznat skutečnost, stát se nejdřív
jejím účastníkem a až potom vytvářet její obraz. Kdyby Kerouac
nebyl tulákem, kdyby nehladověl a nedokázal komunikovat
s lidmi na okraji společnosti, nemohl by tu nechat literární
odkaz, který dodnes inspiruje umělce i čtenáře celého světa.
Agáta Pilátová,
publicistka
Foto Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 1. 11. |
