|
|
 Leo
Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze
Češi a Izrael
Na tento měsíc připadá šedesáté výročí vzniku Státu Izrael.
Byl vyhlášen 14. května 1948, pátého dne měsíce ijar podle
hebrejského kalendáře. Tomuto datu letos odpovídá 8. květen, a
tak letošní jubileum symbolicky spojuje připomínku konce druhé
světové války v Evropě s ustavením židovského státu.
Souhra dat je to náhodná, souvislost obou událostí hluboká.
Musela přijít obludná tragédie jednoho národa, předurčeného
k úplnému vyhlazení, aby mezinárodní společenství přijalo, že
i Židé mohou mít vlastní stát.
Navštívil jsem ho několikrát, pár let jsem v něm dokonce
pobýval coby český diplomat. Tak jsem zjistil, že v Tel Avivu
mají Masarykovo náměstí. Ve městě, jehož ulice a náměstí nesou
takřka výhradně jména významných židovských osobností od
izraelských králů po Jicchaka Rabina, je to výjimečné, ale
pocta prvnímu československému prezidentovi má svůj dobrý
důvod. V předválečné Evropě se nenašel státník, který by se
tak jednoznačně vyslovoval ve prospěch židovské státnosti
v historické vlasti.
Počátkem října 1918 Tomáš Garrigue Masaryk napsal: „Co se týče
sionistického hnutí, mohu jen obecně vyjádřit svou sympatii
k němu a k národnímu hnutí v židovském národě, protože má
velikou cenu mravní... Není hnutím politického šovinismu,
nýbrž mravní obrodou jejich národa.“
Masaryk také v roce 1927 navštívil tehdejší britskou mandátní
Palestinu vítán jako blízký přítel a když slavil osmdesáté
narozeniny, byl tam na jeho počest vysázen les, který dodnes
nese Masarykovo jméno stejně jako kibuc v severním Izraeli.
Masaryk stál u zrodu přátelství mezi českým národem a Židy
usazenými v historické vlasti a tato tradice má své mezníky:
Boj československých vojáků na Středním východě proti nacismu,
významnou českou vojenskou pomoc právě zrozenému izraelskému
státu, který byl v den svého vyhlášení napaden armádami
Arabské ligy. Když k nám v srpnu 1968 vtrhla vojska Varšavské
smlouvy, konaly se v Izraeli masové protesty a „Píseň, kterou
jsem snil o Praze“, jež tehdy ovládla izraelské hitparády,
Izraelci znají ještě dnes.
V dubnu 1990 navštívil Izrael prezident Havel. Lidé mi tam
potom říkali, že ovace, kterých se mu dostalo, u žádného
zahraničního politika nepamatují. Je to zvláštní vazba mezi
oběma zeměmi a slyšel jsem bezpočet vysvětlení, co je vlastně
poutá – výklady historické, politické, ale i pocitové: Jak
Češi, tak Židé dlouho nebyli pány svého osudu. Oba národy
sdílejí tradici intelektuálního vzdoru proti útlaku, kultura
jim pomáhala přežít. Čechy a Izraelce prý spojuje i záliba
v humoru a sarkasmu, schopnost smát se sám sobě.
Jenom jedno máme určitě jinak. Spisovatelka Ruth Bondyová
narozená v Praze, přeživší Osvětimi, která našla v Izraeli
novou vlast, napsala: „Je tu stále obava, zda budou mít Židé
této země dost sil obstát ve zkouškách, které na ně čekají.“
Izraelci přemýšlejí takto, u nás se má svoboda za jednou
provždy danou. Okolnosti, za kterých se Izraelci ptají, jim
není co závidět. Že ani naše svoboda není zadarmo, je však
dobré si uvědomit třeba i takto. |
