|
|
 Jaromír
Štětina,
senátor, novinář a spisovatel
Jak se vypořádat s nákazou
V budově litevského parlamentu se konal koncem dubna
mezinárodní kulatý stůl. Název konference: Možnosti míru
v Čečensku. Už sám fakt, že litevský sejm poskytne prostory a
podporu takové konferenci, svědčí o tom, že litevští
zákonodárci hodnotí čečenskou otázku ze zcela jiného zorného
pole než naše politická scéna. Samotné doporučení tohoto
mezinárodního setkání pak představuje něco, co by bylo
v našich luzích a hájích nepředstavitelné: míru v Čečensku je
možné dosáhnout teprve tehdy, až se Čečenská republika Ičkeria
dočká skutečné státní suverenity.
Čečenské matky hledající zmizelé syny představovala na
konferenci paní Madina Magomadova. Od ní jsem se dozvěděl,
jakým způsobem zahynul můj přítel, čečenský polní velitel
Aslanbek Abdulhadžijev, zvaný přáteli Velký Aslanbek.
Okolnosti jeho smrti byly pro mne až do setkání s paní Madinou
zahaleny tajemstvím. Někdo tvrdil, že ho zastřelili někdy
v roce 2002 ruští vojáci poté, co obklíčili jeho dům ve
vesnici Šali. Jiní pamětníci říkali, že se obklíčený Aslanbek
nakonec po urputné obraně sám zabil vlastním granátem. Podle
paní Madiny Aslanbek v Šali nezahynul, byl při zátahu zajat a
odvezen do Moskvy. Tam byl držen ještě s jedním čečenským
partyzánem v konspiračním bytě Federální služby bezpečnosti
(FSB – pokračovatelka KGB). Důstojníci FSB se pokoušeli přimět
Aslanbeka ke spolupráci s ruskými tajnými službami.
Nepodepsal. Po několika týdnech zemřel a jako oficiální
příčina smrti byla uvedena srdeční slabost. Aslanbek byl chlap
jako hrom, kypící zdravím. Přežil první i druhou čečenskou
válku, pochody, boje, ústupy. Takoví muži na srdeční slabost
neumírají. Paní Madina Magomadova se domnívá, že Aslanbeka
k smrti ubili při výsleších.
Na přelomu roku 1999 a roku 2000 jsem jako novinář
v obklíčeném Grozném v přestávce mezi boji natáčel poslední
rozhovor s Aslanbekem. Věděl jsem, právě tak jako on, že jej
čeká osud psance a smrt. Měli jsme na natáčení jen chvilku,
Aslanbek se snažil směstnat do několika slov to
nejdůležitější, co chtěl říci: „Dnes čečenští a ruští,
sovětští komunisté napadli Čečensko. Všechnu tíhu, kterou
Sovětský svaz a komunismus položil na bedra světa, jsme vzali
na sebe. Myslím, že se s tou komunistickou nákazou
vypořádáme.“
Vyměnili jsme si vesty. Ta moje novinářská měla víc kapes.
Vešlo se mu do ní víc patron a granátů. Vzal kalašnikov a
zmizel v troskách města. Už jsem ho potom nikdy neviděl.
Nákaza, kterou chtěl Aslanbek vykořenit, se šíří Čečenskem
dál. Není na světě mnoho míst, kde by se tak stíral rozdíl
mezi komunismem a postkomunismem, jako je Čečensko. Ještě před
odletem jsem s litevskými poslanci navštívil nedaleko centra
malé náměstí s památníkem padlým čečenským partyzánům.
Náměstí nese jméno prvního prezidenta Čečenské republiky
Ičkeria Džochara Dudajeva. Téhož Dudajeva, který je u nás
obvykle, v souladu s kremelskou propagandou, považován za
banditu a mafiána. Jiný kraj, jiný mrav. |
