Číslo 19 / 2008.

V TOMTO ČÍSLE:.
Rozhovor s primabalerínou.
Terezou Podařilovou.



 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


Tereza Podařilová, primabalerina

V květnu se stanete maminkou. Chodíte s miminkem na baletní sál?

Cvičíme každý den, hodinku až dvě. Miminko je na to zvyklé, stýskalo by se mu a mně taky! Navíc připravujeme s Honzou Kunovským další projekty a happeningy, takže na sále zůstáváme déle.

Můžete nám přiblížit spolupráci s akademickým malířem Kunovským?

Vytváříme tanečně-výtvarné projekty. Honza se inspiruje na mých zkouškách i při přípravě celého baletu na sále. Výsledkem jsou nejenom kresby a obrazy, ale i vitráže, které se mohou různě prosvítit a vznikají tak nové barevné kompozice a atmosféry. Já pak jeho obrazy roztančím, říkáme tomu „tančící obrazy“. Naše představení se odehrávají v zajímavých interiérech, kupříkladu v kostelech a chrámech. Jedno z představení jsme odehráli také na balkonech Národního divadla, což byl, myslím, nejen ojedinělý nápad, ale i specifický úkol a neopakovatelný zážitek. Omezený prostor, nebezpečná výška, kousek od nás jezdící tramvaje…

Zlatá kaplička je vaší domovskou scénou od roku 1990. Už v roce 1992 jste byla jmenována sólistkou a následně jste získala statut primabaleríny, který byl v Národním divadle znovuobnoven roku 2003. Splnila jste si tak holčičí sen?

Asi nešlo o přesně definovaný cíl, spíš se to ve mně postupně rodilo. Když jsem začínala v baletní přípravce, dostala jsem se i na jeviště Národního divadla. Jeho kouzlo – nejenom pohled na tehdejší hvězdy baletu, všudypřítomná radost z pohybu, ale i samotná vůně divadla – mi učarovaly. Balet zvítězil.

Taky vás někdy rozplakal?

Jednou, v sedmé třídě, to bylo opravdu bolestivé. Tehdy mi doktoři doslova vyráběli umělé paty. Stalo se to v Louskáčkovi, kde bývá jeden výstup svěřen studentům konzervatoře. Na generálku jsem si vzala krásné nové špičky. Trošku mi padaly, a tak jsem použila starý osvědčený trik – natřela jsem si paty drcenou kalafunou. Dala jsem si jí tam opravdu hodně a jelikož na to mé nohy nebyly zvyklé, vydřela jsem si na patách ohromné bolestivé rány. Zkoušku jsem sice dokončila, ale domů jsem odcházela v bačkorách. Druhý den bylo vystoupení, pro mě velká zkouška ohněm. Tak jsem si hned zkraje své kariéry uvědomila, že občas budu muset potlačit opravdu velikou bolest.

V jakých špičkách vystupujete v současnosti?

Dlouho jsme používali české špičky, pak jsem tančila na čínských a v poslední době nejvíce na ruských Grishko. Dokonce mám u nich v Moskvě vlastní kopyto, přímo na svoji nohu, což je veliká výhoda. Jsou pak dokonale vytvarované. Ony se totiž běžné špičky nevyrábějí pravé a levé, ale já jsem si tuto specialitu dopřála. Šetřím si tak nohy, nemusím nic dotvářet, vlhčit, jen našiji tkalouny a gumičky.

Jaká je životnost jednoho páru?

To záleží na představení. Když hrajeme Labutí jezero, protančím i troje špičky, protože na některé náročné výstupy potřebuji specifickou tvrdost. Na nejtěžší pasáž, například když točím v roli Odilie „nekonečné fouettés“ nebo na brilantní part Odetty v bílém adagiu, bych si určitě jedny špičky dvakrát nevzala. Už nejsou tak pevné. Je to taková svérázná věda, ale když do ní proniknete, vaše nohy vám budou vděčné.

Jitka Novotná, publicistka

Snímky Jarka Šnajberková

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 29. dubna.


  Jak to vidí Jaromír Štětina             Televizní glosář Jana Svačiny            Prázdninová škola neboli Prázdninovka