|
|
 O
nešťastných koncích
Navzdory někdejší skepsi Vladimíra Železného vůči komerční
využitelnosti původního televizního seriálu, kralují dnes i
tuzemské obrazovce právě příběhy na pokračování. Poměřovat
většinu z nich standardním kritickým arsenálem nelze. Nemají
řemeslnou, natož uměleckou ambici být dramatickým dílem.
Výjimku by teoreticky mohla představovat ta část produkce,
která formálně navazuje na klasickou „dietlovskou“ podobu
seriálu jako dějově uzavřeného dramatického tvaru. Globální
mor nadbíhání dětinské divácké touze dovědět se „jak to bylo
dál“, však i je čím dál častěji stěhuje mimo dramatický žánr a
mimo dosah kritiky.
Příkladů postupného snižování původně nastavené laťky až do
konečné nivelizace na úrovni varírování přímočarých schémat
odvozených od operetně typizovaných karikatur, lze v nabídce
všech tuzemských televizí nalézt dost a dost. Výjimečné
postavení mezi všemi nastavovanými četnickými a pojišťovacími
kašemi zaujímá nedávno skončené třetí pokračování seriálu,
který svou kariéru odstartoval v České televizi pod názvem
Místo nahoře, aby jako Místo v životě nadvakrát pokračoval a
doživořil (?) na obrazovce Novy.
Logiku postupného pádu od úvodních třinácti pokračování Místa
nahoře po (zatím) posledních sedmnáct dílů Místa v životě 2
vystihuje principiální rozdíl v autorské motivaci jejich
vzniku. Dramaturgickým východiskem první série byla
potenciálně dramatická situace inspirovaná dnešní realitou
střetu sociálně, profesně a lidsky různorodých hrdinů v nově
vznikající komunitě satelitního městečka. Právě ono je pozadím
a živnou půdou příběhů jednotlivých – vyváženě typizovaných a
individualizovaných – postav.
Přes oprávněnou obavu si tuto základní kvalitu v potřebné míře
uchovalo i první nastavení osudů hrdinů po přestupu na
komerční obrazovku. Dílčí ústup z úrovně však seriál přesto
doznal už tehdy. Kromě samoúčelné vnější dramatizace příběhu
to byl především jednoznačný příklon k neblahé tradici mnohých
seriálů ústících v nevěrohodný širokoúhlý happyend, kdy se
duha smíření a radostného optimismu rozklene nade všemi a nad
vším.
Kýčovitě smírné finále logicky korunovalo i třetí sérii osudů
hrdinů. Tím však veškerá podobnost s předchozími pokračováními
končí. Původní motivace vyprávění vycházející z originality
prostředí a postav se vyčerpala. Obchodní kalkulace s oblibou
hrdinů přesto velí hrát dál. Zásadní problém „o čem“ hrát,
vyřešili autoři tím nejjednodušším způsobem: jednotlivé
postavy zredukovali na holé typy (padouch, správňák,
vypočítavá mrcha) a kolem nich mechanicky spletli a navršili
ty nejbanálnější peripetie povypůjčované ze všech divácky
vděčných zdrojů – od červenoknihovní nevyléčitelně choré
manželky až po záchranu v poslední chvíli před výbuchem
opsaným z céčkového katastrofického filmu. Míra ztotožnění s
principem, na němž funguje ona denní seriálová nádeničina,
byla dokonalá...
Jan Svačina, publicista |
