Číslo 32 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Hanou Fialovou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Hana Fialová, herečka

Mimoostravské publikum o vás mnoho neví. Odkud vlastně pocházíte?

Z Bílé Opavy. Mám to město ráda, protože jsem tam prožila pěkné dětství a mládí. Měla jsem tam obě babičky, dědy, tetu, strejdu, sestřenici.

„Jsem pyšná na naše divadlo, na kvalitní a profesionální práci a modlím se, aby mi diváci i lidé v divadle zůstali nakloněni. Pokud budu moci zpívat a mit co dávat, zůstanu ostravskému publiku věrná. Když se vám daří dělat někoho alespoň na chvíli šťastným, nemůžete si víc přát.“

Máte tedy na co vzpomínat...

Jsme tři sestry – Pavla, já a Markéta. Vyrůstaly jsme v malém bytě v paneláku, tak nás bylo plno. A taky fenka Abba. Maminka byla zdravotní sestra, tatínek učil na Báňské, takže byli dost vytížení. Tatínek byl velký stresman, ale zodpovědný a vzdělaný muž, bohužel zemřel dost mladý. Maminka je nejobětavější člověk na světě, jakého znám. Tátovi rodiče byli noblesní prvorepublikoví lidé. Děda Václav Grossmann, stavební inženýr přísných zásad a mravů, byl zapojen v odboji. Jeho žena, babička Vilma, dáma, která byla celý život v domácnosti, krásná křehká žena, milovala operu a klasickou muziku (krásně zpívala). Maminčini rodiče pocházeli z chudých poměrů. Děda Jozef Kubaszewski osiřel v pěti letech a musel dřít u sedláků. Později pracoval na šachtě, přežil zával, přišel o dva prsty, válka, bída – vzdělání neměl, neuměl číst a psát, ale s takovou moudrostí a láskou, co v sobě nosil, jsem se v životě moc nesetkala. Měla jsem dvanáct, když zemřel, a dodnes mi chybí. Babička Otýlie měla jen měšťanku, ale krásně psala, uměla velké množství básní a písní, pořád zpívala. Měřila jen 147 cm jako Piafka a byla jako ona pracovitá, obětavá a plná lásky. 

Jaké kulturní zážitky vás v mládí ovlivnily a z jakých čerpáte dnes?

Moje první knížky byly Dášeňka čili život štěněte a Gabra a Málinka. Pak Karel May, Božena Němcová, Hans Christian Andersen, Jack Kerouac, Saint-Exupéry, naposledy James Herriot. Teď to lajdám – číst nemám kdy a možná jsem i líná. Nabídka kina byla v dobách dětství všelijaká, takže nějaké pohádky, měla jsem ráda ty ruské, ale moc si je nepamatuji. Rozhlas po drátě jsme poslouchali u babičky po obědě. Dnes relaxuji u úžasných pořadů Jiřího Anderleho Láska za lásku. Je vidět, že rádio opravdu miluje. Muziku moc neposlouchám. Spíš mě obtěžuje svou všudypřítomností, beru to jako bezohlednost. Dnes je ticho velmi vzácné.

Vyhrála jste krajské kolo Talentu 86. Užila jste si to tehdy?

Šla jsem tam jako studentka se starší spolužačkou Danielou, studovala herectví. Ta mi spíchla i nějaké tričko. Připravovaly jsme se spolu. Písničky jsem si vybrala sama a taky napsala texty. Vyhrála jsem a Leona Machálková byla druhá, trochu jsme si tenkrát padly do oka. Byla jsem ráda, že jsem vyhrála, ale nějak mi ten úspěch nedocházel. Horší bylo, že se Daniela se mnou přestala bavit.

Na Janáčkově konzervatoři jste vystudovala operní zpěv. Toužila jste po jevišti?

To ano, ale víc jsem chtěla být zpěvačkou v kapele – sama za sebe. Dělala jsem obojí. Rusalku jsem tehdy uměla nazpaměť a dodnes, když slyším její závěr, pláču. Geniální Dvořák, geniální Kvapilovo libreto. Zpívala jsem operu a zároveň s kapelami, no a vidíte, nakonec dělám něco mezi Rusalkou a popíkem – muzikál. Paráda!

Bylo vám pětadvacet, když jste začala zpívat s country skupinou Red Hats. Jaká to pro vás byla doba? 

Ráda vzpomínám na spoustu štací, krásné zážitky, na legraci a báječné holky v kapele. Jsme v kontaktu dodnes. Jako zpěvačka jsem získala velké zkušenosti. Někdy to bylo nadoraz, ale člověk se vyzpívá, zbaví se trémy, zvykne si na kontakt s lidmi.

S Red Hats jste natočila několik cédéček. Posloucháte je někdy?

Čerstvě po natočení ano, teď už ne. Ale nedávno jsem jela se sestrou autem a ona z ničeho nic naše cédéčko pustila. Úplně mě to vykolejilo, byl to hezký pocit. Vůbec jsme nebyly špatné, naopak!

„Můj děda Jozef nebyl vzdělaný, neuměl číst a psát, ale s takovou moudrostí a láskou, co v sobě nosil, jsem se v životě moc nesetkala.“

Itálie, Velká Británie, Německo, Rakousko, Švýcarsko. Co vám harcování cizinou dalo?

Harcování? Poprvé v životě jsem byla díky zpívání v zahraničí. A poprvé jsem viděla moře. To je dost, ne? Člověk si uvědomí vlastně samé klady. Dalo mi to hodně. Přinejmenším jistotu, že zpěv miluju, že je to krásná řehole, a když nejste z cukru, tak to dáte.

Za jakých okolností jste získala angažmá v Národním divadle moravskoslezském?

Bylo to vlastně jednoduché: paní profesorka mě představila a já jsem předzpívala. Přijímal mě Karel Poloch, tehdejší šéf. Zdědila jsem po Dance Bichlerové hezkou roli Kateřiny Howardové ve hře Šest žen Jindřicha VIII., ale dlouho jsem u ní nevydržela. Pořád mě táhlo sólové zpívání, mikrofon. Jenže být umělcem na volné noze je jen pro pár vyvolených, musela jsem se živit, a tak jsem se pokorně vrátila. Dodnes jsem vděčná Mirkovi Urbánkovi, že mě přijal zpátky. Muzikál se u nás v divadle nehraje dlouho, takže jsem měla vlastně štěstí – plní se mi sen.

Jak vzpomínáte na svou první sólovou roli?

Přiznám se, že opereta mě moc nebrala, pracovala jsem přesto svědomitě, jak nejlépe jsem uměla. Soubor mě myslím přijal hezky. Pánové koukali, co to jde za novou krev a jaké má proporce, dámy v letech mi daly rázně najevo, kdo je tady pánem. Každá neúcta na jevišti i mimo se tvrdě trestala. Ale měly jsme operetní šatnu, kde nás sedělo snad dvanáct nebo čtrnáct, úžasný babinec. Některé milé kolegyně jsou pořád v angažmá a já jsem ráda, že je tam mám.

Ráda hrajete komické role. Co si myslíte o ženském smyslu pro humor?

Komindy jsou vzácné. Já se za ni vlastně nepovažuju. Teď však hraju Slepici v Ptákovinách a jsem ráda, že se lidé baví. Humor rozhodně úroveň žen nesnižuje, pokud není hrubý a hloupý. Ženy se smyslem pro humor mám ráda a intuitivně je vyhledávám, je mi s nimi fajn. U chlapů jsou asi také víc v oblibě.

Váš výkon v muzikálu Edith a Marlene je fantastický. Dokazujete, že lze vytvořit naprosto dokonalou kopii jedné z nejosobitějších zpěvaček světa jak co do hudebního pojetí, tak co do životního pocitu.

Děkuji za kompliment. Nevím, jestli kopii. To je moc. Ale pokud jsem se dokázala alespoň trošičku přiblížit této legendě, bylo to díky tvrdé práci, která mě ohromně bavila. A hlavně díky režisérovi Januszovi Klimszovi, Juraji Čiernikovi a Ann Christine Trochut. O životním pocitu se neodvažuji uvažovat, ale snad Janusz věděl, proč mě obsazuje. Edith hraju moc ráda, zpívám ji moc ráda, a pocity se pak dostavují.

Jak dlouho trvalo, než jste se slabiku po slabice naučila Edithiny songy tak dokonale, že i rodilí Francouzi pochybují o vašem tvrzení, že nehovoříte francouzsky?

Dvanáct měsíců – díky Jurajovi Čiernikovi a Ann Christine.

Co si myslíte o pracovitosti?

Bohulibá činnost, ale nesmí se přehánět. Workoholiky neuznávám. Berou mi energii, zahánějí svět do uličky diktátu, mám z nich osypky. Na druhé straně platí, že bez práce nejsou koláče.

A co soudíte o herecké odpovědnosti?

Mockrát jsem se přesvědčila, že bez ní to nejde. Ale pozor, každý s ní pracuje po svém. Já například někdy vypadám, že moc úsilí nevynakládám, ale opak je pravdou. Jen s talentem nevystačíte.

Vašimi koníčky jsou horolezectví a čundry s koňmi. Není to příliš bláznivé?

Do sedla se o prázdninách nedostávám často, ale když to klapne, jsem šťastná. Víte, co se říká: nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu. Večer u ohně zalezete do spacáku, kdo to nezažil, nic neví. Horolezectvi jsem páchala dřív, dneska už nemám s kým. Pokud nelezete pravidelně, chybí vám lezecká kondice. Ale když zdoláte „cestu“ a vylezete na vrchol, malinko se dotknete nebe. Jsou to nádherné pocity, které vám dělají život krásnějším a vy se alespoň na chvíli přenesete přes malichernosti všedního života, které vás nenápadně vyčerpávají.

Na Thálii jste byla nominovaná dvakrát. V čem se lišila nominace z roku 2011 od té letošní?

První nominace byla za roli Marguerite před čtyřmi lety, voněla novotou jako nepřečtená knížka. Byla jsem tehdy šťastná, protože jsem si netroufla ani pomyslet, že by se mi to mohlo přihodit. Navíc jsem stála na začátku své muzikálové kariéry. Na téhle náročné roli jsem velmi tvrdě pracovala. Nominace byla krásná odměna. Přiznám se, že u Edith jsem tajně nominaci očekávala (reakce diváků při každém představení byly fantastické). Když se to opravdu stalo, měla jsem obrovskou radost. Když rodíte prvni dítě, je to samé překvápko. U druhého děťátka víte, do čeho jdete, ale přesto jsou oba zážitky nádherné.

Milan Švihálek, publicista

Foto Martin Straka

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 27. 7.



  Vítejte doma
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Výprava do hlubin našich věr...
  
Dívejte se
 
  Kdo je tady dobrej?
  
Pořiďte si