Číslo 32 / 2015.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s herečkou.
Hanou Fialovou.

 

 

 

 

 

 

 

 


Vítejte doma

Otevřel jsem oči, podíval se z okénka a nějakou chvíli nemohl uvěřit, že to, co vidím hluboko pod sebou, nejsou chuchvalce mraků, ale ledovec, oslnivá běloba občas narušovaná čímsi černým. Asi bych měl rovnou napsat, že to byly vrcholky hor, ale úplně jistý jsem si v tu chvíli nebyl. Přestože na Island létám poměrně pravidelně už celých dvacet let, tohle jsem opravdu ještě neviděl...

Sotva mi došlo, že opravdu mžourám na Vatnajökull, druhý největší evropský ledovec (ten ještě o maličko větší je na prý Špicberkách), podívaná se změnila a v hlubinách pod námi se začala vynořovat islandská krajina tak, jak ji neznám. Většinou totiž bývá skryta pod všudypřítomnými mračny, navíc mívám sedadlo do uličky, takže mohu nanejvýš zírat na profesionálně se tvářící letušky či přihlouplé televizní šoty. Premiéru toho zvláštního filmu, který se teď promítal pár kilometrů pode mnou, jsem mohl zhlédnout díky letošnímu extrémně slunečnému počasí, a tak jsem si to patřičně vychutnával.

Když se letadlo sneslo níž a objevily se první statky a silnice, odhadoval jsem, kde to vlastně jsme, a snažil se z výšky rozpoznat krajinu, kterou znám docela dobře z okna autobusu. Moc se mi to nedařilo. Okouzleně jsem pozoroval tu mapu zaplněnou jezery neskutečných barev, liniemi řek a obrazci lávových polí. Teprve pár desítek kilometrů před letištěm jsem rozpoznal městečko Hveragerđi, nad ním se totiž táhnou serpentiny a domy stojí jen na jedné straně silnice. A sotva jsem identifikoval přístav Grindavík – to bylo lehké, protože jiný tak velký přístav v té části poloostrova Reykjanes není – vysunul pilot podvozek a měkce dosedl na letiště v Keflavíku.

Když stroj zpomalil a cestující si začali aktivovat své mobily, ozval se z reproduktorů kapitánův hlas. Přivítal nás na Islandu. Nám cizincům anglicky pravil, že nás vítá, islandský proslov ale zahájil slovy: Velkomin heim. Vítejte doma. Protože jsem tomu porozuměl, mohl bych to možná vztáhnout i na sebe, neboť dvacet let je dvacet let, ale byla by to hloupá namyšlenost. Islandsky neumím, skutečný domov mám jinde a navíc Islanďané jen tak někoho mezi sebe nepřijmou, dokonce ani když se na ostrově ožení a zplodí tam potomky. Můžete tu zemi milovat, budete vítáni a rádi vás započítají mezi Islandsvinur, „přátele Islandu“, ale skutečnými Islanďany se nestanete, s tím se nedá nic dělat. Uvědomil jsem si to nedávno, když mé dlouholeté přítelkyni, Češce, která žije na Islandu přes čtyřicet let, zemřel islandský manžel a přátelé se jí začali ptát, kdy se vrátí domů...

Ani moje láska k Islandu není opětována s nějakou zjevnou vášní, nikdo z domorodců si mě příliš nevšímá a nanejvýš mohu být považován za „přítele Islandu“, ale ten ostrov mi dal za ta léta tolik krásy a podnětů k přemýšlení, že si nemám na co stěžovat. Mě zkrátka těší, že mě také letos kapitán přivítal na Islandu anglicky, a úplně mi stačí, že jsem v jeho islandštině rozpoznal i ta dvě slova: Velkomin heim...

Jan Burian, písničkář a spisovatel


  Vítejte doma
  Zpěvník Jana Buriana
 
  Výprava do hlubin našich věr...
  
Dívejte se
 
  Kdo je tady dobrej?
  
Pořiďte si