|
|
Zvláštní osud autorů Zvláštní zprávy
V době, kdy dovolená v Turecku nebo Egyptě je stále
dostupnější a kdy vás cestovní kanceláře dovezou do
amazonských pralesů nebo na severní pól, jako by přestalo
být zajímavé být „cestovatelem“. Doby, kdy vše bylo jinak,
nejsou přitom tak vzdálené.
Být cestovatelem před rokem 1989 a dostat se občas ven z
republiky, zpola obehnané ostnatým drátem, bylo velké
dobrodružství, určené jen nemnoha šťastným. Řadu let k těm
vyvoleným patřili i Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund. Od
roku 1946 do roku 1967 spolu projeli sedmdesát pět zemí
světa, o nichž vydali svědectví v deseti cestopisech a
čtyřech obrazových publikacích. Jejich knížky vyšly do konce
roku 1989 ve dvanácti jazycích včetně čínštiny a japonštiny
v celkovém nákladu šest a tři čtvrtě milionu výtisků.
Zlomovým bodem jejich cestovatelské kariéry byl rok 1968. A
nešlo ani tak o to, že jméno Jiřího Hanzelky padlo v březnu
onoho roku několikrát v souvislosti s uvažovanými kandidáty
na československého prezidenta. Hanzelka tehdy všechny
podobné návrhy odmítal. Komunistům, věrným Moskvě, daleko
víc ležela v žaludku legendární Zvláštní zpráva č. 4.
O co šlo? O dokument, v němž Jiří Hanzelka a Miroslav
Zikmund vylíčili problémy sovětského Dálného východu a
východní Sibiře, které projeli v roce 1964. Ve zprávě
čítající 176 stran, kterou oba cestovatelé zaslali Leonidu
Brežněvovi, upozornili na nehorázné plýtvání surovinami v
Sovětském svazu, na nekontrolovatelnost moci v regionech
vzdálených tisíce kilometrů od Moskvy, na problémy
mezinárodního komunistického hnutí i na neřešené národnostní
záležitosti. O tom všem se jednalo na sjezdu Komunistické
strany SSSR – ovšem až po dvaceti letech, v roce 1986, tedy
už pod vedením Michaila Gorbačova. Brežněv sice přislíbil,
že se s cestovateli sejde, ale k tomu nikdy nedošlo. Naopak:
oba se rychle dostali na seznam nepřátel Sovětského svazu. O
jejich Zvláštní zprávě se v sovětském tisku poprvé začalo
psát v prosinci 1989. Krátké výňatky otiskla Komsomolskaja
pravda, celý text byl později zveřejněn v časopise s
příznačným názvem Severnyje prostory.
Jiří Hanzelka v devadesátých letech ve vysílání Českého
rozhlasu vzpomínal na Zvláštní zprávu takto: „Pokoušeli jsme
se dokázat, že stalinistický systém je protilidový,
protisocialistický, a tudíž reakční. Navrhli jsme také
řešení ve formě jiného způsobu řízení společnosti. Materiál
jsme pak v dobré víře předali na XIII. sjezdu KSČ v roce
1966 Brežněvovi. Tím jsme si zpečetili osud v SSSR.
Stranické aparáty v Sovětském svazu a u nás byly propojeny a
čekalo se jen na příležitost, kdy se s námi vypořádat.
Přišla po roce 1968. Od té doby jsme byli po jedenadvacet
let umlčeni.“ Hanzelka nesehnal placené zaměstnání celých
deset let. Žil z ušetřených prostředků, z výprodeje věcí, z
práce topiče v soukromých vilách... Teprve v roce 1979 ho
zaměstnaly Sady, lesy a zahradnictví jako dělníka-sadaře.
StB na něj coby „nepřátelskou osobu“ v roce 1974 založila
svazek pod krycím jménem Jiří, který byl během divokých
skartací 7. prosince 1989 zničen. V případě Miroslava
Zikmunda byla StB ještě rychlejší: svazek pod krycím jménem
Tatra založili estébáci už v srpnu 1969. Naštěstí se
dochoval a je tak možné zjistit, kdo všechno na Zikmunda
donášel.
Osudy Zvláštní zprávy a obou jejích autorů připomene na Nový
rok ve 20.10 Český rozhlas Plus v pořadu Portréty, jehož
hostem bude publicista Pavel Hlavatý.
David Hertl, redaktor ČRo Plus
Foto Bioscop |
