|
|
 Pod peřinu lezte obezřetně
Vánoční čas opět provětrá všechny možné pohádky – a neměly
by zůstat opomenuty ani ty, které se ještě nestihly zařadit
mezi legendy, jako v případě modernistické pohádky V peřině
(neděle 28. prosince, 15‘7.35, Nova). Režisér F. A. Brabec
ji zasadil do čistírny peří, která dokáže duchny nejen
načechrat, ale hlavně je zbaví zlých snů a přeludů, které v
nich spáče pronásledují. A pojednal ji s působivým
naivistickým okouzlením, když nechává průhlednými trubicemi
„patafyzického přístroje“ proudit peří, když vystěhované
příšerky počne hromadit v uzamčeném sklepení.
Jenže stačí na peřině nedopatřením rozepnout speciální
knoflíky, aby neopatrníci skončili v pohádkovém peřinovém
světě. (To je ostatně motiv obdobný Alenčinu vstupování „za
zrcadlo“ nebo Dorotčině cestě „za duhu“ v Čaroději ze země
Oz.) Ale to není všechno: přichází zlověstná „hadačka“,
stařena celá v černém, jež zaviní havárii čisticího stroje –
a strašidýlka, některá docela přívětivá, jiná až děsivě
hrozivá, počnou ze snů unikat do reálného světa.
Ačkoli příběh byl natáčen v jihočeském Písku, zvolené
prostředí je pouhou kulisou pohádkového časoprostoru,
protkaného snovým peřinovým světem, rozkývaným a měnícím své
tvary jak v nějaké „nafukovací“ halucinogenní vizi. Výtvarná
i předmětná stylizace, opájející se sytými barvami kostýmů
(zvláště červenou) sice formálně odkazuje kamsi do
meziválečného období, avšak toto zakotvení je vysloveně
formální. Jemně nadsazené postavy, mnohdy posunuté ke
karikující prostomyslnosti (závratí trpící Rodenův tatínek,
věčně ospalý a nedůvtipný pan Karel Jiří Mádla, dopravní
policista Arnošta Goldflama), zjednávají komediální rozměr,
ačkoli vyprávění samotné inklinuje k naivisticky děsuplnému
obsahu dětských fantazií. Pohádkový rozměr ovšem porušuje
smířlivé rozuzlení, kdy i zlo se posléze napravuje a všichni
se rozjuchají v blažené spokojenosti. V tomto ohledu se
scenárista Miroslav Adamec odklonil od obvyklých žánrových
pravidel, i když se lze dohadovat, zda by je i moderní
pohádka, vyvázaná z klasických rekvizit a zápletek, měla
dodržovat.
Brabec ve dvojjediné funkci režiséra i kameramana natočil
své vyprávění jako vizuálně roztočený muzikál, rozezpívaný a
roztančený. Oceníme, že zejména taneční výstupy rozhodně
nejsou chladně perfekcionistické, ale jakoby lidsky
nedokonalé, hravé, zaujmou svou bezprostředností, když
předávají spontánní radost z pohybu i zpěvu. Ovšem každý
divák si již sám musí zodpovědět, zda důraz na výtvarné i
inscenační ozvláštnění, jakkoli svébytné a vizuálně
nápadité, nenarušuje tvarovou celistvost příběhu. Už jen
proto bychom si tenhle snímek neměli nechat ujít.
Jan Jaroš, filmový publicista |
