Číslo 50 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Pavlem Soukupem.

Na co si Jan Petránek vzpomněl

Letošní rok byl pro Jana Petránka jak na houpačce. Nejprve musel odmítat četné žádosti médií, aby se podělil o své názory. Dvacet let v kotelně gumárny Mitas se podepsalo na stavu jeho průdušek. Nekonečné týdny hospitalizace byly ale přece k něčemu dobré: nerušen vřavou aktuálních událostí se mohl soustředit na psaní svých pamětí. Nazval je Na co jsem si vzpomněl a nakladatelství Radioservis k nim jako bonus přidalo cédéčko s výběrem jeho vyprávění i písniček.
Ve středu 12. listopadu se Jan Petránek vrátil na rozhlasové vlny jako host pořadu Jak to vidí. A o den později svou nejnovější knížku představil zástupům svých obdivovatelů tam, kam celým životem patří – na Vinohradské třídě, v prodejně Českého rozhlasu. Dnes ji představujeme i vám, čtenářům Týdeníku Rozhlas, několika krátkými ukázkami.

Parašutistou v Indii

Měl jsem před sebou malou kartičku, na níž byl obrys Mount Everestu a stručné sdělení, že zástupce a mluvčí skupiny indických horolezců zve k seznámení s přípravou národní expedice k pokoření nejvyšší hory světa. Indové tam chtějí vystoupat za dva roky k desátému výročí dobytí špičky planety Hillarym a Tenzingem.
Ach, až za dva roky, řekl jsem si. Ale zpravodajsky nic atraktivnějšího nebylo. Z nouze čert i mouchy lapá. Tak jsem jel. Kromě několika zástupců indické armády a tří horolezců tam nikdo nebyl. Jen pět místních lokálkářů a ze zahraničních korespondentů vůbec nikdo. Celá tiskovka mi jednoduše spadla do klína. Tak proč toho nevyužít se zapnutým mikrofonem a se spoustou otázek? Já jsem ten materiál jednoduše potřeboval.

Můj zájem povzbudil skleslé pořadatele, a když jsem požádal, zda bych s horolezci mohl ještě natočit něco z jejich průběžné přípravy, ochotně mne pozvali hned na druhý den na malé letiště za městem. Od té chvíle se situace vyvíjela zcela jinak, než jsem si představoval. Ale mohl jsem si za to sám.
Na letiště, kde jsem chtěl dál zpovídat horolezeckou armádní skupinku, deset dvanáct mužů, jsem přivezl dva kartony plzeňského piva. „To je nejlepší česká Coca-Cola,“ vysvětlil jsem. Alpinisti ji zvědavě ochutnali. Mínili, že je moc hořká. Ale chutnala jim. Jen se jim v tom vedru motala hlava. Ale zase ne tak, aby nezačali s tréninkem. Vzali mě do letadla, kde se toho pro hluk motorů moc natočit nedalo. Pod letounem byla hnědá prašná země. V dálce byl vidět slavný minaret Kutub Minar a ještě dál za ním posvátná řeka Džamuna.
„Skočte si s námi,“ řekl mi vedoucí skupiny Džagadiš Bodur Singh, sympatický Sikh, šéf a instruktor celé skupiny, a už mi podával padák. Trochu se mi zastavil dech, v krku se zasekl ohryzek, ve vnitřnostech se mi probudil do té doby neznámý břichomluvec. Přece se teď nepoděláš, říkaly mi mé jízlivé vnitřnosti. Mám dokonce dojem, že použily vulgárnější výraz. „To víte, že ne,“ odpověděl jsem jim se sevřenými ústy. Sevřely se mi i jiné tělesnosti. Před duševním zrakem se mi zjevila písečná bouře, kterou jsem nedávno zažil v Turkménii, kde na palubě letadla byly na tři lidi jen dva padáky.
Skočil jsem. Padák se nádherně rychle otevřel. Byl bezvětrný den. Cítil jsem se najednou pánem světa. Klidné pozvolné klesání vyvolávalo až samolibou euforii. Netušil jsem, že od strachu k nadšení může být tak blízko.

Setkání u minaretu

Pár dní na to mi zavolali přátelé z horolezecké party. Chtěli se se mnou ještě sejít, než se na delší dobu přesunou k náročnému výcviku. Pochopil jsem, že tentokrát nejde jen o alpinismus. Vojenské úkoly měly prioritu.
„Přijď se s námi pozítří rozloučit ke Kutub Minaru,“ vyzvali mne. S radostí jsem souhlasil. Vůbec jsem si v tu chvíli neuvědomil, že se v Novém Dillí čekal přílet Gagarina. Ale když mi to došlo, řekl jsem si, že referovat o prvním kosmonautovi nebude problém, i kdybych ho měl sledovat jen zdálky.
Bylo časné prosluněné ráno, když jsem se setkal s přáteli u Kutub Minaru. Vzal jsem si na sebe khaki uniformu, kterou jsem od nich dostal. Byl jsem prostě v tu chvíli jako jeden z nich.
Kutub Minar, druhý největší minaret v celé Indii, je vyšší než naše Petřínská rozhledna. A to je co říci, protože tahle půvabná věž z červeného pískovce je jen o dvacet let mladší než náš Karlův most.

Vystoupali jsme nahoru. Pohled na město a okolí je z vrcholu minaretu impozantní. Pak naše skupinka scházela dolů, aniž bychom tušili, co nás čeká. U vchodu před Kutub Minarem zaparkovala řada limuzín a k minaretu se hrnula sovětská delegace. První byl muž nevysoké postavy – Jurij Alexejevič Gagarin.
„To je ruský kosmonaut,“ řekl jsem své skupince, „já ho za vás pozdravím!“ A rusky jsem zahlaholil: „Skupina indických vojenských horolezců, která se chystá zdolat Mount Everest, zdraví a vítá majora Gagarina!“
Velký shluk přicházejících byl přimrazen. Ruské ochrance bylo sděleno, že uvnitř minaretu nikdo není. Naší skupinu v indických uniformách okolní hlídači považovali za bezpečnostní inspekci před příjezdem sovětské delegace.
Překvapeni byli i moji přátelé. Tiskli Gagarinovi ruku a já jsem rychle překládal, co říkali a co jim Gagarin odpovídal. Byl velmi příjemný, rozesmátý. Setkání s mladými indickými vojáky mu muselo připadat docela přirozené.
Sáhl jsem do náprsní kapsy, kde jsem měl malého bílého slona vyřezaného do plátku slonoviny. Obyčejný suvenýr z dillíského tržiště Čadničok. „Vezměte si toho bílého slona na památku, ať vás ochraňuje,“ řekl jsem. Kosmonaut to přijal a gestem se omluvil, že nemá, co by mi za to na oplátku dal.
„Vy jste dal světu dost,“ řekl jsem zdvořile. „Novou kapitolu a celou dějinnou éru, která teprve začíná.“

Na prahu normalizace

Rozloučení s rozhlasem jsem vnímal skoro jako rozloučení se životem. Jak jinak se loučí člověk s celoživotní láskou?
Než jsem z rozhlasu definitivně odešel, zažil jsem dvě setkání, která mi z paměti nikdy nevymizí. Jednou na mne čekala před rádiem starší řádová sestra. Přinesla mi dárek. Bibli. Za srpnové vysílání. A dodala, že slyší-li mne, slyší někoho, komu se dá věřit. Sotva kdy jsem zažil větší uznání. Co je cennější než důvěra mezi lidmi? Řekl jsem oné řádové sestře, že jsem ateista, ale ona se zvláštně usmála a zavrtěla hlavou. Tak nevím.
Podruhé si mne dal z vrátnice rozhlasu zavolat chlap jako hora, osmdesátiletý a urostlý. Byl by mohl nějakému sochaři stát modelem jako Hefaistos. Jmenoval se Wagner. Bydlíval na Ostravsku, nedávno pochoval svou ženu a zůstal sám. Rozhodl se proto odjet do Rakouska, někam blízko Celovce čili Klagenfurtu, k mladšímu bratrovi. „Bratr a já jsme vždycky milovali své řemeslo, uměleckou kovařinu. Rádi jsme spolu pracovali. Až tě vyrazí z rádia a budeš bez chleba, přijeď. Třeba nám budeš jen nafukovat a spouštět měchy a držet kleště u kovadliny. Postaráme se o tebe. Můžeš jednou po nás zdědit celou kovárnu. Už je hodně moderní. Bratr s tím souhlasí. Říkal jsem mu o tobě. Budeš-li chtít, kovařinu tě naučím!“ Objal mne a já jsem se celý ztratil v jeho sevření. Do kapsičky u saka mi strčil lístek s adresou a telefonním číslem. Mohl jsem se stát v Rakousích českým kovářem! Takhle mne ocenil zcela neznámý člověk.
Vzpomněl jsem si na setkání s ním většinou ve slabých chvílích. Kolikrát bych byl raději někam zalezl a nechal na jiných, aby se vzepřeli režimu. Co mne k čertu nutilo prát se o pravdu a spravedlnost, když jsem předem věděl, že na to doplatím nejen já, ale i mí dva synové, nadaní kluci. Honza i Martin přijdou o možnost studovat a budou muset dělat jen to, k čemu je pustí, aby se uživili. Ano, bál jsem se, někdy dost, ale přece jen jsem dělal svou práci podle svědomí.             Praly se ve mně poctivost a strach. Pro tu poctivost to byla někdy fuška, aby neskončila na lopatkách. Za to jsem byl osudem odměněn setkáními s takovými lidmi, jako byli ona řádová sestra a starý kovářský obr. Jejich ocenění bylo pro mne neslábnoucí oporou až do sametu 1989.
Ohlédl jsem se přes rameno za 20. stoletím a za svým životem, i když se raději pokouším nahlížet až za horizont naší současnosti. Vždy mne lákalo pokoušet se o nadhled a přemýšlet, která z možných alternativ nás čeká. Buďme střízlivými realisty. Snažme se o to nejlepší, ale obrňme se proti ranám, které na náš nos vždy odněkud přiletí. Pomozme, kde je to možné, ale v první řadě ve vlastní zemi. Nejdůležitější je, abychom se co nejméně mýlili. To chce vidět věci ve všech významnějších souvislostech. Mít oči na stopkách, ale taky neztrácet ze zřetele obraz ve zpětném zrcátku.
Kdysi jsem rozesmál své syny pokusem, zda bych nemohl v autě připevnit zrcátko taky na zadní okno. Vysvětloval jsem, že bych silniční kontrole tvrdil, že chci sledovat situaci před vozem, i když se zrovna koukám dozadu. V autě je to pitomost, v životě je to prozíravost.

Často si připomínám myšlenky Dwighta Eisenhowera z jeho projevu, kdy jako prezident odcházel po osmi letech z Bílého domu. Moudrý generál varoval před nebezpečím, které může vzniknout – a ono taky vzniklo –, spojí-li se zájmy mamutích koncernů, vyrábějících zbraně, s těmi, kteří armádám velí. Poroučejí vlády zbrojařům a generálům? Nebo generálové a zbrojaři vládám? První možnost to bohužel není.
Měla nemilosrdnou pravdu čarodějnice Erichtho, že „dál a dál se budou války opakovat, neb nepřeje sok soku říše. A kdo ani nad sebou vládnout neumí, ovládal by rád i vůli svého souseda.“ Ach, Goethe, jak pregnantně je tvými slovy vystiženo hlavní zlo lidských dějin. Nemám básníkovu hlubokou erudici a moudrost. Proto ho raději cituji, poučen jeho nadhledem. Celý život vlastně nedělám nic jiného, než že se poučuji u velikánů smysluplných myšlenek. Neřeknu asi nic objevného, upozorním-li ještě, že takových myšlenek se nejvíc bojí ti, kteří mají v rukou moc a bohatství. Vymýšlejí a hlásají pak ideologie, aby jimi jako lavinou zahrnuli dobré lidské činy a poctivé myšlení. Zatemňování mozků je velkou zbraní tyranů. Mocní svými miliardami rádi zaplatí hnědé, rudé, jiné barevné, sekulární a religiózní fanatismy. Když fungují, mohou si mnout ruce že „zvítězila geniální myšlenka nad zdravým rozumem“. Nu, vždyť to taky stojí hodně. Peněz, a hlavně životů.

Jan Petránek, novinář a komentátor