|
|
 V podroušení nic nepodepisujte
Nový televizní snímek Osmy (neděle 14. prosince, 20.00, ČT1)
patří k nejzdařilejším letošním počinům, jaké obrazovka
nabízí. Ukazuje, jak v době komunismu stačilo, aby člověk v
bezvládné opilosti cosi protirežimního podepsal – a rázem se
ocitl v problémech. Zvláště když by se zvěčnil pod Chartou
77. Přesně to se přihodí účetnímu Richardovi, jenž se během
jedné kalné noci roku 1978 zpije do němoty, aniž si poté
vybaví, co všechno vlastně dělal. Pak se nestačí divit
lavině pohrom, které se na něho odevšad sesypou: dotěrný
zájem estébáků, hrozící postih v zaměstnání, vdavekchtivá
milenka, vinou prasklých odpadů vytopený byt, patnáctiletý
syn coby budoucí tatínek a k tomu všemu ještě trhání zubů,
oněch titulových osem.
Scenárista Marek Epstein a režisér Jiří Strach vytvořili
tragikomicky laděný obraz normalizačního bezčasí, kdy
běžného občánka ovládá jediná touha – pokud možno v klidu a
bez obtěžování přežít. Takový je i hlavní hrdina příběhu, v
mnohém smolařský a naivní, náhle však postavený před složitá
dilemata: má svůj podpis odvolat nebo se vzepřít nátlaku?
Nebo má podepsat spolupráci s estébáky za příslib
existenčních výhod?
Osmy pracují s tragikomickým laděním: humorná nadsázka místy
provázená karikaturou či dokonce dramatickou zbytečností
zejména v kresbě některých vedlejších postav (upjatá
ředitelova sekretářka, vdavekchtivá milenka, shluk
řemeslníků) se tu prolíná s mrazivou vážností obratně
navozeného dobového ovzduší. Snad jedině některé vnější
prvky obrazové (zanedbaný vzhled bytové zástavby) či dějové
motivy (všudypřítomná korupce a uplácení), ve filmech z doby
normalizace zbytečně nadužívané, se začínají stávat pouhými
klišé.
Ivan Trojan v hlavní roli tu exceluje takovým způsobem, že
by si okamžitě zasloužil nějakou cenu. Stále uštvanější
výraz obličeje, provinilý zrak, ostýchavě nechápavá, či
dokonce nevěřícně pronášená mluva prozrazující rezignaci a
touhu co nejdříve se z trablů vymanit – z toho všeho Trojan
skládá svého nešťastníka.
Menší, ale neméně důležitou je Richardova manželka (Zuzana
Stivínová), navzdory občasným záchvatům beznaděje pevně
stojící po jeho boku. Zato lze litovat příliš mdlého náčrtu
dvojakého ředitele (Miroslav Krobot), vědou i astrologií
posedlého Richardova spolupracovníka v kanceláři (Josef
Dvořák) a zejména dávného spolužáka (Jiří Dvořák). Všichni
totiž patří mezi figury zbytné, které bylo možné vypustit –
nebo naopak zživotnit, ve scénáři i herecky prohloubit.
Televizní dramaturgie tu jaksi pozaspala... Ale film samotný
pobaví i pomrazí.
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto ČT |
