Číslo 50 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s hercem.
Pavlem Soukupem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 


 

„Jsem generace uchráněná od války, ale postižená morem ideologie. Myslíte si, že talent ve službách moci je opravdu talent?“Pavel Soukup, herec

Román Klause Manna Mefisto je dílo plné otázek, které přesahují herecké povolání. Které z nich považujete za nejzávažnější?

Nejzávažnější? Těžká otázka. Myslím si, že skoro nic na světě není nej. Kromě otázky života a smrti. Ostatní jsou prkotiny. Nebo skoro prkotiny. A protože si za pár dnů připomenu, že jsem se narodil, a zrovna netuším, jestli za pár dnů taky neskončím, cítím se lehce. Ale abych odpověděl na tuto otázku… no… bylo by laciné říct, že je to otázka po lidském charakteru. Protože už samo herecké řemeslo je leckdy bezcharakterní. Těžko chtít po plochodrážním jezdci, aby zařval na soupeře: „Prosím, račte přede mne! Když už se mi ten start tak povedl…!“ Tuším, že chcete mluvit o konformismu, kariérismu, fetišismu, fašismu. K tomu bych dodal, že zárodek této povahy je v zanedbaném sexu. Rodičů, co se týká výchovy, a potomka, co se týká jeho životní energie.

Zajímavá úvaha. Konformismus a kariérismus jako důsledek nekvalitního sexu. Nepřipadá vám, že dnešní mladí lidé vynakládají více energie když ne na budování kariéry, ale vůbec na možnost obstát v téhle náročné a požadavky zahlcené společnosti? Nejen sex, ale i vztahy pak berou jen jako cosi, co k životu patří, co se sluší, ale co si nechtějí do svého života příliš vpustit...

A která doba nebyla pro potěr nenáročná? Všichni se rveme o holej život. A nejvíc ti, kterým není shůry dáno, nebo jsou nemocní. Byl jsem v Motole na dětské kardiologii. Snažil jsem se žertovat. Ale máma nemocného kluka se nezasmála ani náhodou. Nemáme tušení, jaká nespravedlnost se tam odehrává. A to jsem nebyl na dětské onkologii. Kdo řeší sex nebo kariérismus, je šťastnej. Existují děti, které mají jediné přání. Aby se ještě zítra probudily. Nechci nikoho děsit. Ale mám vztek, když vidím, jak se nám vesměs všem dobře daří, máme nádhernou kotlinu plnou polí a vody, pitné vody, kterou splachujeme i do záchodu, a přitom remcáme a remcáme. A kdo má problémy se sexem, ať to řeší za zavřenými dveřmi.

V románu Mefisto a v jeho rozhlasové dramatizaci je klíčový konflikt mezi talentem hlavní postavy a jejími charakterovými vlastnostmi. Tento konflikt se ovšem rozvíjí postupně, zpočátku je Hendrik Höfgen ne-li sympatickou, pak alespoň neutrální postavou. Je pro herce, který tuto roli ztvárňuje, těžké „neprozradit“ posluchači z charakteru postavy více, než autor postupně odhaluje?

Herec může prozradit jenom to, co mu dovolí text, partner, situace, režisér. Dokonce ani divák nemusí tušit, co si o něm herec myslí. Ale jak s herci, sportovci, akademiky, ba i politiky zatočí doba, o tom je těžké vést úvahy. Faktem je, že „tajemství“ budí zvědavost, přitahuje pozornost a straší lháře.

Je pro herce postava Hendrika Höfgena zásadní rolí, díky níž dospívá k podstatě svého povolání?

Podstata našeho povolání je vnadit diváka na vtip, šarm a empatii, aby odcházeli z divadla moudřejší a spravedlivější.

Byla období, kdy jste o základním tématu Mefista – talent ve službách moci – přemýšlel více a hlouběji než jindy?

Jistě. Jsem generace uchráněná od války, ale postižená morem ideologie. A vy myslíte, že talent ve službách moci je opravdu talent? Nebo má jen „talent“ na to, ocitnout se v jejích spárech? Leonardo da Vinci přízeň nepotřeboval. Leda osudu. Ale je spousta řemesel, která tak prokazatelná nejsou. Geniální baletní výkon vidí jen ti, kdo jsou ten večer v sále. A zítra je po všem. A po ulicích se valí davy lidí.

Je herecké povolání „náchylné“ ke spolupráci s mocí, nebo je to záležitost individuální?

Cožpak v politice, vojenství, masových zábavách neexistuje protekce a licoměrnost? Leda snad v šachu, skoku do výšky a maratonu musíte jedině umět a spoléhat na šťastnou náhodu.

Existují další podobné role ve světové dramatice nebo literatuře?

Ano, Lady Macbeth, Jago a Richard III.

Byl jste v pojetí této role ovlivněn jejím ztvárněním Klausem Marií Brandauerem v Szabóově filmu?

Jeho výkon byl vynikající, ale ve mně nezanechal stopu.

Vedle základního konfliktu Mann zobrazuje i krutost divadelního prostředí. Jde pochopitelně o tvůrčí nadsázku, přesto – prožívají herci silně tuto odvrácenou tvář svého povolání?

Nijak zvlášť. Je to pro nás denní chleba.

„Talent je něco, co přijde, odezní, je tu, a kde byl včera? Je větší talent skočit pro tonoucího do Labe, nebo zazpívat v oblastním divadle Rigoletta? Možná je silnější stát se dárcem kostní dřeně a zachránit potřebného.“

Dokáže si vlastně herec přiznat nedostatek talentu, onu průměrnost, které se tvůrčí lidé tak obávají?

Každý tvůrčí člověk o ní ví. Ale podělat se z ní, to by nemohl ráno vyjít na ulici. Já osobně si připadám jen jako řemeslník. Chci umět. Ale o umění neusiluju. Jen se těším na další práci a vím, že to jednou skončí.

K tomuhle postoji jste se ale jistě dostal až díky životním zkušenostem. Neříkejte, že jste po škole nechtěl být výjimečným umělcem...

Nechtěl. Nikdy jsem neměl ctižádost být výjimečný. Exhiboval jsem se, to ano. Ale je přece jasné, že jsme všichni originál. Proto se berou otisky prstů. A talent je něco, co přijde, odezní, je tu, a kde byl včera? Je větší talent skočit pro tonoucího do Labe, nebo zazpívat v oblastním divadle Rigoletta? Možná je silnější stát se dárcem kostní dřeně a zachránit potřebného.

Souvisí s pevnou, vyrovnanou osobností herce i to, že v životě „nehrají“ role, ale že jsou sami sebou?

U nejlepšího herce ani nepoznáte, že je herec. V londýnské samoobsluze byste ho přehlédli. On vám ani nedá šanci, abyste si mysleli něco jiného.

Máte mezi světovými herci své oblíbence, na které se rád podíváte a řeknete si, „ten je ale dobrej“?

Desítky. Ale já je mám i mezi českými herci. Zemička s deseti miliony lidiček má tolik talentů, že by se Mongolsko nebo Arizona mohly jít zahrabat. A když slyším větu: „Jágr? Je starej, už by to měl zabalit...“, tak bych vraždil. Znovu opakuju, že si nevážíme toho, co máme. Ani vlastního života. Já si například vážím Josefa Somra. A kdo využívá toho, že ještě žije? To jsme celí my.

„Jsem herec a chci dělat svou práci, co je mi po politice...“ říká Hendrik Höfgen a obelhává sám sebe. Musí toto dilema vůbec český herec ještě rozebírat? Nezapustily se díky listopadovému angažmá divadelníků jakési geny „společenské angažovanosti“ do české herecké generace?

V šedesátých letech byli svědomím a mluvčími národa spisovatelé, literáti. Herci mohou někdy zrychlit běh událostí tím, že zapůsobí na emoce. Ale nic víc. Zajímavé, že dnes se stávají herci spíš z politiků.

Máte jeden z nejcharismatičtějších hlasů mezi českými herci. Proto vás často obsazují jak rozhlasoví, tak dabingoví tvůrci. Je těžké jen s pomocí mikrofonu vytvořit odlišné charaktery?

Je nelehké přijmout mikrofon za svého partnera. Odhalí všechno. Ale když si porozumíte, máte o radost postaráno.

Jak je v tomto úsilí nápomocen rozhlasový režisér? S kterým jste si nejvíce rozuměl?

Josef Červinka, Josef Melč, Jiří Horčička, Alena Adamcová, Josef Henke, Vladimír Tomeš – ať mi prominou ti, na které jsem si teď nevzpomněl – a Petr Adler, autor nesmrtelného režisérského výroku, který by měl mít své mosazné místo na „vinohradském mramoru“: „Já nevím… buďto se mi to líbí, nebo jsem si zvyk. Beru!“

Alena Sojková

Foto Martin Pekárek



  Ucho u země
  Zpěvník Jana Buriana 
 
  V podroušení nic nepodepisujte
  Dívejte se
 
  Svůdná maska zrůd   
  Navštivte