Číslo 47 / 2014.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s filmovým režisérem.
Jiřím Strachem.

Sametové ideály versus drsná realita

Život Fedora Gála a Petra Pitharta tehdy a dnes a úvahy nad realitou, která je ve stálém rozporu s ideály. Takový je podtitul dokumentu (v neděli 23. listopadu ve 22.00 vysílá ČRo Dvojka), který je dalším příspěvkem Českého rozhlasu k výročí sametové revoluce. Na události před pětadvaceti lety podívá v kontextu toho, co předcházelo, i toho, co následovalo. Klíčovou roli při tom budou hrát dva lidé, kteří – ačkoliv tehdy byli ve středu dění – dnes už v aktivní politice nejsou. Zato jsou schopni reflektovat svou roli v počátcích devadesátých let s nadhledem nad svými tehdejšími omyly i zásluhami.

Drogová závislost na výročích. I tak by se dal charakterizovat postoj, který často zaujímáme k naší nedávné historii. Nic proti připomínání významných událostí, ale záleží nám vedle formy také skutečně na obsahu? Své by o tom mohl vyprávět  třeba bývalý člen vedení Verejnosti proti násiliu (VPN) Fedor Gál. Už pětadvacet let je zvyklý – ale čím dál hůř to nese – odpovídat na otázky novinářů typu váš největší zážitek z listopadu 1989. Je totiž jasné, že opakováním podobných otázek a odpovědí čím dál víc upadáme do stereotypu a namísto skutečného přemýšlení o tom, co se stalo, vlastně jenom papouškujeme mýty a prefabrikované představy.

Kocovina po 25 letech

Ty představy o sobě samých mohou být všelijaké – sahají od legendy, jak jsme konečně povstali a stihli za deset dní to, co Polákům trvalo deset let, Maďarům deset měsíců a východním Němcům deset týdnů (Timothy Garton Ash). Až po pohodlné pošklebování, jaký byl ten Jakeš ňouma a kabaretiér a že po jeho nástupu už pomalu muselo být každému jasné, že režim končí. Anebo je to možná častěji naopak – po letech se vytvářejí nové legendy o tom, že se žilo vlastně za „minulého režimu“ lépe, anebo že kvůli tomuhle jsme klíči nezvonili! A krásných představ se objevilo v devadesátých letech víc – jací jsme ekonomičtí tygři, jak nám svět může závidět naše dva Václavy, a koneckonců – jak jsme velkorysým způsobem řekli Slovákům „ať si tedy jdou…!“ Tohle všechno vypadá s odstupem čtvrtstoletí jinak.

Cizákům... za hubičku!

Petr Pithart a Fedor Gál měli v listopadu 1989 za sebou poměrně systematickou práci. Gál byl od roku 1989 prvním slovenským sociologem „na volné noze“ a neměl nejmenší iluze o stavu společnosti. Těsně před listopadem začal s přáteli natáčet filmový dokument demaskující přestavbovou vyprázdněnost režimu. Pithart na sebe upozornil už v dobách podpisu Charty 77 jako autor knihy Osmašedesátý, která přinesla svého času skepticky vyznívající, ale pronikavý rozbor příčin a následků selhání reformněkomunistických elit v letech 1968 až 1969. Ještě před převratem dokončil Pithart spolu s psychiatrem Petrem Příhodou a historikem Milanem Otáhalem společné dílo, které pak vyšlo pod titulem Češi v dějinách nové doby (1848–1939) a pod společným pseudonymem Podiven. Pithartova dlouholetá ochota vystavit se zrcadlu sousedů a schopnost dívat se na politiku i dějiny jejich očima – to byly vlastnosti, které mu s nástupem do funkce premiéra české vlády budou spíš připočteny k tíži. Stačí připomenout, jaké nevraživosti čelil za to, že takzvaně prodal Němcům za hubičku „rodinné stříbro“ – Škodu Mladá Boleslav.

Vzhůru do kasina

Sarkasmus našich ekonomických dějin – zatímco Pithart se svými ministry stihli prodat před volbami 1992 a startem kuponové privatizace okolo šedesáti důležitých českých podniků do rukou většinou seriózních zahraničních investorů, Klausova „česká cesta privatizace“ je lemována troskami počínání tehdejších „kapitánů průmyslu“, jako byli Lubomír Soudek, Václav Junek nebo Vladimír Stehlík. V té době ale byla česká společnost už naočkovaná obrovským sebevědomím ve smyslu „my víme nejlíp, jak se dělá ekonomická reforma a jak se privatizuje!“.
Pithart je jedním z mála českých politiků, kteří zpětně přiznali hořkou pravdu, fakt, před kterým ho osobně jako předsedu vlády už počátkem devadesátých let varoval německo-britský politolog a sociolog Ralf Dahrendorf, že totiž zatímco toužíme po kapitalismu důvěry, odříkání a budoucího blahobytu, nastupujeme do vlaku s cedulí „Casino Capitalism“. Pithart byl tehdy se svými pochybnostmi poměrně osamocen.
A pak ovšem druhý problém: ti Slováci. Petr Pithart se stal symbolem „vciťování se“ do slovenských potřeb, kterým česká společnost v té době rozuměla čím dál méně a usoudila, že je třeba tyto snahy rázně utnout, což se v létě 1992 ve volbách také stalo. Kořeny mnoha česko-slovenských třenic byly také v tom, že i formální federaci ustavenou nešťastného podzimu roku 1968 o tři roky později Gustáv Husák zcela vyprázdnil. Stavět ji znovu se Čechům moc nechtělo a Slováci zase nebyli schopni se sjednotit na nějakém konstruktivním postoji. Byl z toho pak nejen rozpad důležitého státu střední Evropy, ale i vědomí českých a slovenských politiků, že si mohu dovolit prakticky cokoli a nikdo jim do toho už nebude mluvit.

Právo veřejně nenávidět

Toho všeho byl svědkem i účastníkem Fedor Gál. Stejně jako Pithart v Praze patřil Gál v Bratislavě ke klíčovým osobnostem VPN. Gál nebyl revolučním tribunem, spíš jedním ze spontánně sestaveného mozkového trustu bratislavské revoluce. Přesto se nakrátko stal objektem lásky revolučních shromáždění, aby o málo měsíců později musel naopak čelit nenávisti ulice, na které se změnilo osazenstvo.
Fedor Gál dnes píše a vydává knihy, jejichž leitmotivem je tolerance k jinakosti, boj proti antisemitismu, natáčí filmy o nedávné slovenské historii nebo se například věnoval tragickému případu romské holčičky Natálky, kterou čeští neonacisté málem upálili. O životě v politice už přemýšlí jako člověk ze zcela odlišného světa a také je čím dál skeptičtější k možnostem dialogu, ačkoliv ho neustále vede se všemi, kdo jsou k tomu ochotni. Jak sám říká, demokracie ještě neznamená automaticky svobodu, pouze prostor, ve kterém člověk může být více či méně svobodný.
Oba dva protagonisté svého času pochopili, že se v politice necítí tak úplně doma a už vůbec nedokážou být tahouny politických stran či volebních kampaní. Jak oba říkají – nic proti, politiku musí dělat profesionálové – a my jimi nebyli. Jenomže právě politika vedená disidenty v počátcích devadesátých let položila základní kameny naší polistopadové přeměny. A zneklidňující je, že se dnes v obou nástupnických zemích Československa k těmto základům tak těžce prokopáváme.

Jan Sedmidubský, autor dokumentu