|
|
 Jak nesouhlasit s režimem
Trojice režisérů Ivan Ostrochovský, Pavol Pekarčík a Peter
Kerekes stvořili dokumentem Sametoví teroristé (úterý 18.
listopadu, ČT2, 20.00) portrét tří více či méně pitoreskních
postaviček, které se pokoušely s donkichotským úsilím škodit
komunistickému režimu – a to dokonce prostřednictvím
výbušnin. Stano Kratochvíl chtěl v předvečer prvomájových
oslav vyhodit do povětří tribunu, František Bednár rozesílal
balíčky s výbušninou, a dokonce uvažoval o atentátu na
prezidenta Husáka, Vladimír Hučín se soustředil na ničení
agitačních skříněk.
Autoři bez sebemenšího zlehčení ukazují své tragikomicky,
snad až smolařsky vyhlížející protagonisty, přibližují
jejich dnešní počínání souběžně s návraty k jejich minulým
skutkům, ať již tak činí verbálně, nebo prostřednictvím
názorných ukázek. Přiznávám, že počínání je to leckdy
pitoreskní, avšak současně i znepokojující, protože umanuté
smýšlení jednotlivých aktérů nijak nezesláblo.
U Františka utkví v paměti jeho naivní a nyní jakoby
rekonstruované počínání, jak kdysi chystal odbojovou
činnost. Zejména když líčí, jak při pobytu u moře, kam se i
nyní s filmaři vypravil, napsal do rozhlasové stanice
Svobodná Evropa, že chystá odbojový čin a v místním baru,
kde bude pravidelně pobývat, očekává, že jej kontaktuje
nějaký agent. Nikdo se samozřejmě nedostavil. Také zedník
Stano se prezentuje při rozpačitých kavárenských pokusech
seznámit se s nějakou vhodnou partnerkou, provázených
hodnotivými rozmluvami s kamarády.
Vladimír Hučín, jediný Čech v portrétované trojici, to s
diverzní činností myslí i dnes nejvážněji. Takže se ani
nepodivíme při pohledu na to, jak i dnes předvádí své
pyrotechnické dovednosti odstřelováním reklamních ploch. A
nejen to: ujal se mladé dívky, kterou cvičí v běhu a
posilování, vede ke zvládnutí střelby, ke kladení náloží. Je
příznačné, že o dívčině minulosti, rodinném zázemí či
motivacích se nic bližšího nedovíme.
Sametoví teroristé se vyhýbají výrazněji formulovanému
autorskému stanovisku, ponechávají na divákovi, jak přijme
(sebe)prezentaci jednotlivých „teroristů“, kteří zjevně
netuší, jak budou ve výsledném tvaru vnímáni. Okamžiky
trapnosti tu vyvstávají spíše nezamýšleně, ozbrojený
nesouhlas s bývalým režimem, který vnímají – vztaženo k
jejich osobním zážitkům – jako utlačovatelský, si zajisté
zasluhuje uznání. A to přesto, že jejich někdejší skutky,
navíc potrestané mnohaletým, či dokonce několikanásobným
vězněním, lze v řadě případů považovat za bizarní, ne-li
přímo švejkovské.
Jan Jaroš, filmový publicista |
